Pedagogika - stará 1 nejstručnější

Carl Ransome Rogers (1902-1987)

• humanistická psychologie, koncepce nondirektivní terapie a edukace

• učitel nezaujímá řídící pozici, žák si na základě vlastní iniciativy a odpovědnosti řídí učení, což předpokládá atmosféru vzájemní důvěry a pochopení

• „signifikantní učení“ (proti kognitivnímu): týká se celé osobnosti, iniciativa na straně subjektu, evaluaci určuje sám učící se

Viktor Emil Frankl (1905-1997)

• výchova životního smyslu

• člověk postrádající v životě smysl trpí „existenciálním vakuem“

*Sociologická pedagogika

• chápe člověka jako bytost sociální, kt. formují především soc. podmínky

• výchovou rozumí plánovité zespolečenšťování

• centrem je výchova mravní

Emile Durkheim (1858-1917) – fr. pozitivista

Paul Barth (1858-1922) – něm. profesor pedagogiky a filosofie

Paul Natorp (1854-1924) – něm. novokantovec

Florian Znaniecky (1882-1954) – amer. sociolog pol. původu

*Pedagogika neotomistická

• neotomismus obnovuje křesť. scholastický systém T. Akvinského

Jacques Maritain (1882-1973)

• formuloval zákl. principy ve svém díle Výchova na rozcestí (1947)

• podle Maritaina je vývoj uplynulých desetiletí poznamenán degenerativní cestou od humanity přes nacionalitu k bestialitě. Způsobilo to zahledění člověka do sebe sama

• cílem výchovy je, aby se jedinec navrátil zpět k věčnému božskému určení, k němuž byl stvořen, křesťanský humanismus

*Pedagogika sovětská (marxistická)

• od 20. let se rozvíjela jako teorie unitárního vých.vzdělávacího systému založeného na marxisticko-leninských východiscích

• výrazně akcentovala sociální vých. cíle a výchovu chápala zejména jako formování sovětského občana

• koncipovala jednotnou státní školu s důrazem na vzdělání přírodovědné a polytechnické

• po 2. světové válce ovlivnila ped. myšlení i v jiných socialistických zemích

Pavel Petrovič Blonskij (1884-1941)

• zdůrazňuje úlohu výrobní práce ve spojení s vyučováním

Vasilij Alexandr Suchomlinskij (1918-1970)

• humanizace vých. vzděl. procesu, osobnost učitele

Anton Semjonovič Makarenko (1888-1939)

• klasik sovětské pedagogiky

• zprvu působil jako učitel základní školy a školní inspektor

• v letech 1920-1935 byl pověřen organizováním pracovních kolonií pro bezprizorné děti a mládež na Ukrajině (Kolonie Gorkého a Komuna F.E.Dzeržinského v Charkově)

• od r.1936 odchází do Moskvy a věnuje se výhradně přednáškové a literární činnosti (Pedagogická poéma, Vlajky ve věžích, Kniha pro rodiče,…)

• Postavil se proti pedologii (=osud dítěte je určován dědičností) – nezajímaly ho dědičné příznaky dětí a jejich často i zločinná minulost.

• Cíl výchovy pojímal komplexně jako „program lidské osobnosti“, kterého dosáhneme pomocí těchto ped. principů: pedagogický optimismus (víra v žákovy schopnosti), pedagogický humanismus (úcta k žákovi), perspektivnost.

• Vých. prostředky: práce, kolektiv, režim

• Náročná láska – obskakování dětí vede k egoismu, lenosti a zhýčkanosti

• Hra – je vhodnou průpravou k práci, dospělí si mají všímat dětských her