Psychologie - rozšířenější varianta

Habituace, jak víme z učebnic, je učení se nereagovat na podnět. Nové podněty přitahují pozornost, podnětů známých si přestáváme všímat. Děti rovněž. A toho můžeme využít, když chceme zjistit, jaký podnět je vlastně nový. Když předvádíme dítěti nějaký objekt či situaci, po nějaké chvíli jeho pozornost ochabne. To zjistíme třeba tak, že se dítě začne dívat jinam. Když potom prezentujeme další podnět a dítě o něj nejeví zájem, můžeme předpokládat, že druhý podnět se podle dítěte neliší od prvního. Když ovšem druhý podnět vzbudí jeho pozornost a dítě ho sleduje s podobným zájmem jako podnět původní, je zřejmé, že chápe druhý podnět jako něco nového.

Intuitivní fyzika

Když mluvíme o výzkumu raných kognitivních kapacit u dětí, nemůžeme opomenout dvě jména: Renée Baillargeonová a Elizabeth Spelkeová. V laboratořích těchto psycholožek byla provedena řada experimentů zaměřených na to, jak děti rozumějí zákonitostem vztahů a interakcí mezi hmotnými předměty. Ukázalo se, že už velmi brzy děti projevují vůči světu taková očekávání a předpoklady, které bychom ve světle klasického senzorimotorického pojetí kojence asi nečekali. Baillargeonová uvádí: „Děti ve věku 2,5 až 3,5 měsíce jsou si vědomy toho, že objekty nadále existují, i když jsou zakryty jinými objekty, že objekty nemohou viset v prostoru bez opory, že se pohybují po prostorově spojitých drahách a že nemohou procházet skrze jiné hmotné objekty.“ To všechno přinejmenším tři čtvrtě roku před tím, než se podle Piageta může dosáhnout stadia trvalého předmětu.

Experimenty R. Baillargeonové využívaly popsané habituační techniky. Použitý postup se od výše popsaného uspořádání drobně lišil v tom, že nebyly postupně prezentovány dva objekty. Cílem totiž nebylo zjistit, jestli děti dokáží rozlišit nějaké objekty, ale zda v nich vyvolá rozdílnou reakci spatření možné a nemožné události. Tak například experiment zaměřený na zkoumání toho, jak děti chápou fyzickou oporu („něco stojí na něčem“), předváděl dvě verze jedné situace. Na větší krabici je umístěna krabička menší. Objeví se ruka, která posunuje menší krabičku ke kraji té větší, podstavcové. V možné verzi se posunování malé krabičky zastaví na okraji podstavce. V nemožné verzi posunuje ruka malou krabici tak dlouho, až zůstane viset ve vzduchu, bez kontaktu s podkladem.

Máme tedy stejnou výchozí situaci, která je v různých verzích experimentální úlohy ukončena buď očekávaným, realistickým způsobem, nebo naopak nečekaným a ve skutečnosti nedosažitelným způsobem. Psychologové se pochopitelně při vytváření nemožných situací nedopouštějí porušování přírodních zákonů. Tvorba nemožných situací spíše připomíná salónní kouzelnictví, ale i tam jde koneckonců o překvapení. Jak dopadl experiment s onou krabicí, kterou posunujeme po podkladu? Už tříměsíční děti byly překvapeny, když se malá krabice při posunování ocitla zcela ve vzduchu, bez jakéhokoli kontaktu s podkladem. Tedy již tříměsíční děti vědí, že běžný předmět se nemůže jen tak vznášet.