Psychologie - rozšířenější varianta

Usuzování: způsob využívání logicky správných myšlenkových operací, které umožňují vytváření předpokladů, jejich ověřování a nové poznávání. .

Rozhodování: vědomá volba z možností: kognitivní proces zpravidla za složitější situace nabízející několik alternativ a vyžadující vzít v úvahu více faktorů. Tento proces ovlivňují – rozhodující se osoba (její předsudky, emoce, zkušenosti), situace (předpisy, tlaky).

Vývoj myšlení a řeči v ontogenezi:

Kognitivní schémata kojenců jsou na mnohem pokročilejší úrovni, než se doposud předpokládalo. Může nějaký předmět viset ve vzduchu? Může se nějaký předmět pohybovat bez působení fyzické síly? Výzkumy ukazují, že už i kojenci znají odpověď.

V učebnicích vývojové psychologie se kapitoly o vývoji poznávacích procesů u dětí neobejdou bez rozsáhlých odkazů na dílo Jeana Piageta. V mnoha starších textech a občas i dnes je Piagetův pohled na kognitivní vývoj dětí, zejména vývoj myšlení, prezentován jako hlavní a jediná informace o tomto tématu.

Jednou z klíčových myšlenek Piagetova pohledu na vývoj myšlení je přechod od senzorimotorické k symbolické inteligenci. Během prvního roku života je podle Piageta myšlení dítěte vázáno na jeho schopnost fyzicky manipulovat se svým okolím. Dovršením senzorimotorického období je chvíle, kdy dítě začíná aktivně hledat předmět, který jsme mu ukázali a poté před jeho očima zakryli. Zatímco dříve pro dítě platilo „sejde z očí, sejde z mysli“, na konci senzomotorického stadia si již uvědomuje, že předměty nemizejí, ale pouze se ztrácejí z dohledu. Tento vývojový milník se označuje jako dosažení stadia trvalého objektu.

Zásluhou Piagetova průkopnického díla zakořenila v psychologickém povědomí představa, že děti v prvním roce života mají chatrné ponětí o tom, jakými zákonitostmi se řídí svět hmotných předmětů. Vývoj experimentální práce s dětmi v posledních dvaceti letech přitom přinesl řadu objevů, které vybízejí k jejímu výraznému přehodnocení. Podívejme se tedy na některé výzkumy, které odhalily možná překvapivě dobrou schopnost dětí předvídat dění kolem sebe.

Když se zmiňujeme o experimentování v souvislosti s dětmi, kterým ještě nebyl ani rok, někomu asi začne přebíhat mráz po zádech. Ve skutečnosti se ovšem takové děti nestávají oběťmi necitlivých a všeho schopných vědců. Spíše se vědci stávají oběťmi své touhy přijít věci na kloub a nezbývá jim než vymýšlet postupy, které budou ohleduplné vůči dětem i jejich rodičům, a přitom dovolí víc než pouhé spekulace.

Jednou z nejčastěji užívaných experimentálních technik při výzkumu raných poznávacích kapacit je takzvaná habituační technika. Steven Pinker její podstatu shrnuje asi takto: při experimentování musíme využít toho, v čem jsou děti dobré, co jim jde. U takových půlročních dětí toho není moc, ale jedno dokážou velmi dobře: nudit se.