Zvládání zátěže při přechodu z prvního na druhý stupeň ZŠ (Sikora, 2018)

(Langmeier a Krejčířová, 1998). 

Rovněž  lze  na  obdobném  podkladu  uvést,  že  školní  dítě  již  není  tolik  omezováno  svým 

subjektivním  pohledem  na  poznávanou  skutečnost,  jelikož  ji  už  dovede  posuzovat  z více 

hledisek, tedy uvažovat o jejich vzájemných vztazích a tyto poznatky je schopno cílevědomě 

uvádět do souladu (Vágnerová, 2000). 

V rámci kognitivního vývoje u dítěte školního věku je bezprostředně důležité se zabývat 

především  procesem  učení.  Postupně  se  hlavně  v průběhu  školní  docházky  stává  značně 

plánovité a dítě si tak v širší míře dokáže osvojovat i obecnější postupy učení, tedy „učí se, jak 

se učit“. Tato skutečnost má rozhodující význam právě pro jeho následující pokrok ve školní 

vzdělávání,  navíc  je  závaznější,  než  třeba  jen  samotný  počet  poznatků,  které  si  dítě  osvojí. 

Nezbytností je, aby si našlo nejlépe svůj vlastní systém, co z přemíry různých informací vybírat 

a čemu a jak se učit. Vyžaduje se rovněž tedy postupně v této souvislosti po dítěti podstatně 

větší samostatnost. Zde má právě škola, ale i rodina, svým způsobem nenahraditelný význam 

(Langmeier a Krejčířová, 1998). 

Díky učení se v rámci školního věku rozvíjejí zejména právě logické operace, a to především 

v rámci školní výuky, kde se dítě učí uvažovat určitým způsobem pod vedením učitele. V této 

souvislosti lze vytýčit dvě skupiny podle toho, co je rozvíjeno ve škole v rámci výuky. 

1. Ve škole se rozvíjí logické uvažování díky skutečnosti, že se výuka zaměřuje na  chápání