Zvládání zátěže při přechodu z prvního na druhý stupeň ZŠ (Sikora, 2018)

souvislostí a vztahů. 

12 

2. O něco méně se škola rozvíjí strategie uvažování, kdy se výuka zaměřuje také na schopnost 

volit určitý způsob řešení problémů a používat určitá pravidla. 

Podle Seiferta a Hoffnunga (1994, in Vágnerová, 2000) je možné u školáka pozorovat v rámci 

jeho poznávacích strategií následující tři nové přístupy. 

a) Školní děti se dokáží soustředit na detaily a na jejich vzájemné vztahy. 

b) Školní děti dovedou potřebné informace opakovat. 

c) Při řešení problémů školák využívá myšlenkové operace a hledá základní principy úlohy, 

kterou má řešit. 

Postupně  si  školní  děti  k dosažení  určitého  cíle  osvojí  různé  strategie,  které  se  také  naučí 

používat vhodnějším způsobem. V tomto věku lze vymezit především tři strategie učení. 

1.  Učení  pokusem  a  omylem  obvykle  probíhající  bez  vedení  jiné  osoby,  kdy  děti  přijdou  na 

vhodný způsob řešení náhodou a budou si jej pamatovat. 

2. Logické odvození, usuzování na správné řešení na základě předchozí zkušenosti (tj. dedukce), 

kdy dítě již dovede aplikovat určité řešení na problém, který má obdobný základní princip, jako 

měla již známá situace. 

3. Učení náhodou, přičemž dítě napodobuje řešení, které se osvědčilo jiným, a tedy ho přejímá 

na  základě  pozitivního  výsledku,  kterého  s takovým  řešením  v podobné  situaci  dosáhl  jiný 

člověk a používá ho na svůj problém. 

V rámci  školní  práce  můžeme  poznamenat  rozvoj  určitého  kognitivního  stylu  či 

způsobu uvažování, kdy škola některé způsoby uvažování podporuje více a jiné méně či vůbec.