Zvládání zátěže při přechodu z prvního na druhý stupeň ZŠ (Sikora, 2018)

konkrétní zátěžovou situaci hodnotí samotné dítě, protože právě na základě toho také na danou 

situaci obvykle reaguje. Navíc se jeho hodnocení často liší od hodnocení ostatních. 

Běžně můžeme rozlišit dva typy hodnocení zvládání nějaké zátěže, přičemž s oběma dítě může 

mít problémy: 

1.  Primární  hodnocení.  Týká  se  hodnocení  stresoru  a  celé  stresující  situace,  kdy  jedinec 

posuzuje  míru  závažnosti  či  míru  rizika.  Stresor  může  být  jen  potenciální,  kdy  dítěti  hrozí, 

v jiném případě je aktuální či reálný, jenž na dítě doléhá. V obou případech může dítě stresující 

situaci posuzovat chybně, zpravidla přeceňovat ji nebo podceňovat. Důležitým faktorem je zde 

především věk dítěte, neboť čím je mladším, tím je obvykle horší jeho schopnost adekvátně 

posoudit hrozbu. 

2. Sekundární hodnocení. Jedná se o posouzení vlastních možností samotného jedince, jak se 

s danou zátěží může vyrovnat či jaké má dostupné zdroje pro zvládnutí zátěžové situace (Mareš, 

2001). 

Sekundární posouzení může mít podle Smitha a Lazaruse (1990, in Mareš 2001) tyto podoby: 

a) Jedinec zvažuje, zda obstojí, získá uznání, nebo selže či zesměšní se. 

b) Jedinec posuzuje svůj potenciál zasáhnout do situace, řešit problém. 

c) Jedinec posuzuje svůj potenciál zvládnout vlastní emoce. 

d) Jedinec odhaduje, jak se asi daná situace bude dál vyvíjet. 

Faktory  přiměřeného  či  nepřiměřeného  sekundárního  hodnocení  jsou  opět  věk,  rovněž  však 

zkušenosti,  nově  přibývající  rozsah  a  dostupnost  sociální  podpory,  a  především  také  vývoj 

jedincova Já, adekvátnost jeho sebepojetí či sebehodnocení. Způsob dalšího jednání totiž může