Zvládání zátěže při přechodu z prvního na druhý stupeň ZŠ (Sikora, 2018)

Sociální adjustacipak chápe jako vztah jedince k druhému jedinci v rámci skupiny. 

Dojde-li  v procesu  přizpůsobování  k jistému  selhání,  lze  takovýto  jev  označit  jako 

maladaptaci, případně maladjustaci. 

Charvát (1969) pod pojmem maladaptace rozumí nemoc z adaptace, přičemž vidí příčinu této 

nemoci  v rostoucí  složitosti  společenského  prostředí.  V této  souvislosti  se  lze  také  setkat 

s pojmem stres. 

Podle Řezáče (1998) se jedná o  neadekvátní průběh přizpůsobování se okolí. Jedinec, který 

podléhá maladaptaci, přitom do svého okolí vyvolává jisté varovné signály: 

1. Vnitřní nevyváženost. Jde pouze o jednostranné přizpůsobování. 

2. Neadekvátnost citové reakce. Tato reakce ve většině případů slouží k vlastní obraně jedince. 

Tyto neadekvátní projevy obrany, nebo také útoku či někdy naopak úniku, však okolí vnímá 

spíše negativně. 

3. Neadekvátní poznávání. 

4. Neadekvátní volní regulace. Jedná se zejména o pesimismus či negativismus. 

Do této kapitoly bych v souvislosti s adaptací zahrnul především adaptační techniky, 

neboli také přizpůsobovací techniky nebo metody či mechanismy, a to zejména v případě dětí. 

Jelikož se jedná o způsoby obrany vlastního ega či vlastního Já, můžeme o těchto technikách 

pojednávat jako o obranných mechanismech. Obvykle jde o naučené, ale také vrozené znaky, 

jejichž cílem bývá zmírnění emočního vypětí především v důsledku neuspokojování potřeb, ale 

také při pocitu viny či úzkosti. 

30 

Za  vývojově  základní  obranné  mechanismy  lze  většinou  považovat  agrese  či  útok  a  únik. 

Významnými obrannými mechanismy u dětí jsou však například také projekce, identifikace, 

kompenzace, racionalizace; izolace, regrese či negativismus. První čtyři zmíněné lze považovat