Zvládání zátěže při přechodu z prvního na druhý stupeň ZŠ (Sikora, 2018)

za  aktivní,  svým  způsobem  odvozené  od  agrese,  zbylé  tři  představují  jisté  formy  úniku  a 

můžeme je označit za pasivní. 

Agresemůže  mít  podobu  fyzického  násilí  či  emociálního  výbuchu  vzteku,  může  mít  však 

i relativně mírnější formu, například škádlení, ale i třeba ironie. Pokud například učitelé, rodiče 

nebo i vrstevníci ironizují dítě, může se ho takové jednání dotýkat i velice bolestně a může mít 

na dítě i ničivější důsledky než přísný trest. 

Do  určité  míry  může  být  agrese  společnosti  tolerována,  například  ve  sportu,  v dobrodružné 

četbě či filmu.  

Někdy se agrese může přesunout na jinou osobu, kdy si jedinec „vylévá vztek“ na někom jiném.  

Za jiných okolností se může obrátit proti vlastní osobě, kdy například dítě obviňuje samo sebe, 

případně se tluče do hlavy, a podobně. Tento projev bývá obvykle důsledkem přísné výchovy. 

Často bývá také agrese u dětí, ale částečně i u dospělých, přeměněna v upoutávání pozornosti 

a egocentričnost. Například u větších dětí a mladistvých se může projevovat upoutávání různým 

křikem, vyrušováním, nekázní, ale také kouřením či krádežemi, případně i smíchem, mluvením, 

apod.  Mnohdy  tato  technika  bývá  důsledkem  ztráty  dřívější  pozornosti,  např.  po  narození 

sourozence. 

Při projekci obvykle dítě svádí vinu na někoho jiného, případně na obecné vnější podmínky. 

Například kontakt s alkoholem dítěte či mladistvého může být odůvodněn tím, že za to mohou 

jeho vrstevníci, případně rodiče, kteří jsou s ním v kontaktu běžně, přičemž se snaží zbavovat