Zvládání zátěže při přechodu z prvního na druhý stupeň ZŠ (Sikora, 2018)

zcela zamítnuté, a považovat naprosté odloučení se od jistých zdrojů, jež by hrozící konflikty 

přenášely  či  zbavení  se  jistých  jejich  nežádaných  příčin,  a  tím  tak  dítě  zcela  uchránit  před 

obávaným prostředím. Nadměrná ochrana dítěte rodiči je vlastně rozporuplná a pro dítě spíše 

představuje jen další zátěž, jež se ne zrovna příznivým způsobem dokáže projevit především 

v období, kdy se dospívající odpoutává od rodičů. 

V souvislosti s případným  podpůrným  působením  rodičů  na děti je také  velice potřebné brát 

zřetel na skutečnost, že jisté sociální prožívání v rámci dětských skupin vlastně svým způsobem 

rovněž  napodobuje  sociální  prožívání  ve  společnosti.  Z jiného  pohledu,  chování  dětí  bývá 

28 

projevem  vzorů  chování  rodičů.  Děti  a  mladiství  však  své  špatné  chování  nedokáží  učinit 

natolik společensky přijatelným, a tím i tolerovaným. 

V každém  případě  lze  shrnout,  že  děti  od  svých  rodičů  potřebují  cílené  výchovné  působení, 

pokud v dospívání nemají být zatíženy více, než by bylo zapotřebí, především vlivem nejistoty 

ve  svém  osobním  i  společenském  životě,  což  by  mohlo  být  důsledkem neschopnosti  se 

rozhodnout, jež by mohlo vést až ke společensky nezdravému jednání.  

V rámci  školního  a  dětského  kolektivu  je  tedy  pro  většinu  nadměrné  až  nezdravé  zátěže 

nezbytná  pozitivní  podpora  rodičů,  a  to  prostřednictvím  rady,  případně  i  její  doplněním