Zvládání zátěže při přechodu z prvního na druhý stupeň ZŠ (Sikora, 2018)

vlastní viny. S touto technikou se obdobně často lze setkat u přísně trestaných jedinců. 

Jedinci  s oslabenou  jistotou,  případně  komplexem  méněcennosti,  si  mohou  pomáhat 

identifikací  s jistou  významnější  osobou  či  skupinou.  Dítě  se  může  vychloubat  například 

povoláním či autem otce. 

V souvislosti  se  školní  výkonnosti  u  dětí  mnohdy  dochází  k úsilí  o  překonání  nedostatku 

výkonem  v jiné  oblasti,  hovoříme  o  kompenzaci.  Neúspěch  v učebním  předmětu  může  dítě 

kompenzovat či nahradit úspěchem v jiném předmětu, případně v zájmové činnosti. Případně 

však i způsobem chování, který však nemusí být vždy v souladu s normami. 

Naopak při racionalizaci hledá jedinec určité rozumnější či rozumněji znějící vysvětlení svého 

neúspěchu. Například dospívající dítě sice samo není spokojeno se svou životní situací, i přesto 

se však může uklidňovat tím, že „jsou na tom druzí ještě hůř“. 

31 

Prvním  zmíněným  významným  únikovým  mechanismem  je  izolace  člověka  od  ostatních  či 

samotářství. Dítě se například může vyhýbat konfliktům s ostatními způsobem, že tráví svůj 

čas samo, případně jen s jedním či dvěma dobrými kamarády. 

Další formou úniku je určitý návrat na vývojově nižší úroveň chování či vracení se k dřívějšímu 

způsobu dosahování cílů. Jedná se o regresi. Například se dítěti narodí sourozenec a v tomto 

důsledku začne z žárlivostí upoutávat svou pozornost tím, že projevuje neschopnost provádět 

činnosti, které doposud konalo běžně. Mladší dítě může náhle vynucovat zavázání tkaniček po 

rodičích,  starší  dítě  si  neví  rady  s běžnou  domácí  prací,  kterou  dříve  mohli  dělat  i  rádo,