Zvládání zátěže při přechodu z prvního na druhý stupeň ZŠ (Sikora, 2018)

významně ohrozit právě přeceňování, ale i podceňování sebe samého. (Mareš, 2001) 

Z jiného pohledu je podstatné odlišovat, zda dítě hodnotí zátěžovou situaci jako ovlivnitelnou 

vlastními silami, nebo neovlivnitelnou. Dítě obvykle volí jiné zvládací strategie, pokud usoudí, 

že  situaci  v žádném  případě  nemůže  sám  ovlivnit.  Jinak  tomu  zpravidla  bude,  pokud  získá 

přesvědčení, že může běh dění alespoň částečně samo ovlivnit či změnit. V dané souvislosti lze 

podle  Rothbauma  (1982,  in  Mareš,  2001)  zmínit  pojem  neovlivnitelnost  (uncontrolability), 

který se vztahuje ke vnímané kontrolovatelnosti a řiditelnosti dění jedincem. 

Jestliže  dítě  vnímá  událost  jako  neovlivnitelnou,  prožívá  pak  emoce,  které  mu  znesnadňují 

zvládání  zátěže.  Při  hodnocení  situace  jako  nejasné,  nejisté,  se  u  dítěte  často  střídají  pocity 

34 

strachu a naděje. Pokud hodnotí situaci  jako neovlivnitelnou, obvykle nejprve prožívá pocit 

úzkosti.  Hodnotí-li  však  situaci  jako  neovlivnitelnou,  přičemž  mu  okolí  připomíná  jeho 

odpovědnost, vytváří se v něm pocit viny, případně vzteku (Mareš, 2001). 

Rothbaum (1982, in Mareš, 2001) dále rozlišuje a uvádí strategie snažící se kontrolovat a řídit 

běh dění při zvládání zátěžové situace. Každá z těchto strategií má dvě podoby: 

1. Primární strategie kontroly a řízení. Rozumí se tím snahy přizpůsobit okolní prostředí do 

podoby, jež by odpovídala přáním jedince. 

2.  Sekundární  strategie  kontroly  a  řízení.  Zde  je  naopak  záměrem  přizpůsobit  své  vlastní 

možnosti vnějším okolnostem.