Zvládání zátěže při přechodu z prvního na druhý stupeň ZŠ (Sikora, 2018)

situace, únik do nemoci, apod.) 

Zatímco první dvě zmíněné orientace mohou být velmi efektivní (a, b), únikové reakce bývají 

adaptivní  velmi  zřídka  (c).  Cílem  by  však  mělo  být  naučit  se  přiměřeným  technikám,  jak 

realizovat tyto strategie, především tedy ty vhodnější z nich. 

2.  Zvládací  styl.  Ten  je  více  určován  osobnostními  zvláštnostmi,  jedincovými  dispozicemi, 

získává charakter jedincových rysů chování (Mareš, 2001) 

Podle  Compase  (1998,  in  Mareš,  2001)  můžeme  rozpoznat  hlavní  charakteristiky 

zvládání, kterými jsou především: 

1.  Funkce,  jež  zvládání  plní  (zvládání  zaměřené  na  vyřešení  problému,  který  jedincovi 

komplikuje život, popřípadě snaha zvládnout své emoce vyvolané daným problémem). 

2.  Jedincovy  cíle,  které  si  pro  zvládání  stanovil  (primární,  sekundární;  souvisí  kontrolou 

a řízením). 

3. Metody, které při zvládání používá (převážně kognitivní, respektive převážně behaviorální). 

4.  Základní  orientacejeho  reagování  na  zátěž  (angažovat  se,  vstupovat  do  problémů,  nebo 

neangažovat se, utíkat od problémů). 

5. Podstata řídících procesů (regulace převážně behaviorální, emocionální, atd.) 

33 

Pokud  je  zvládání  zátěže  vědomé  přizpůsobování  se  stresoru,  můžeme  v této  úzké 

souvislosti hovořit o významné roli vnímání a hodnocení závažnosti zátěže. Klademe-li důraz 

na zvládání zátěže u dětí, mohou závažnost jeho zátěžové situace hodnotit rodiče dítěte, jeho 

kamarádi,  učitelé,  zdravotníci,  apod.,  nebo  dítě  samo.  Nejvýznamnější  zde  bude,  jak  svou