skripta

1,13 +0,037 

1238 µm2

¶ 10 ·

vnitřní m. 

povrch 

2,59 +0,25 

2824 µm2

β-granula

objem 0,118+0,011 

129 

µm3 

10,2

počet 8,43 

+0,41 

9200

povrch 2,45 

+0,17 

2679 

µm2

„zralá“ objem 

0,100+0,012 

109 

µm3 

8,6

počet 6,54 

+0,57 

7138

povrch 1,90 

+0,21 

2077 

µm2

„nezralá“ objem 

0,018+0,003  20 

µm3 1,6

počet 1,86 

+0,26 

2030

Cytoplazmat.

filamenta objem 

0,031+0,005  34 

µm3 2,7

Cytoplazmat.

matrix objem 

0,607+0,004 

663 

µm3 52,6

1.11. Mikroskopy
 Teprve  dobře zhotovený preparát je možné studovat, a to buď za využití možností světelného  nebo elektronového
mikroskopu.
 Princip obou mikroskopů je vlastně shodný;  hlavním rozdílem je, že jeden pracuje ve viditelné části spektra se svaz-
kem fotonů (světla), druhý  se svazkem elektronů. V současné době je zdrojem světla světelného mikroskopu nízko-
voltová žárovka nebo výbojka, svazek elektronů  v elektronovém mikroskopu vychází z tzv. elektronového děla, které
je tvořeno katodou, Wehneltovým  válcem a anodou. Katodu ve většině případů představuje tenký wolframový drát ve
tvaru V a je žhavena el. proudem. Na katodu je současně přiváděno  vysoké napětí (zpravidla 50-120 kV). Anoda je ve
tvaru disku se středovým otvorem a je vzdálena od  katody jen několik málo centimetrů. Na ni je připojen druhý pól
vysokého napětí. Protože takto by  většina elektronů vystřelených z katody končila na  anodě, je okolo katody umístěn
Wehneltův válec. Je  to kovový plášť válce s dolní (přibližně polokulovitou) podstavou, ve které je otvor. Na tento válec
je přiváděno slabé předpětí shodné polarity  s katodou, které usměrní tok elektronů do tohoto  otvoru a tedy i do otvoru
anody. Pochopitelně celý  sloup elektronového mikroskopu je stále udržován  pod vakuem, neboť molekuly plynu by
bránily dalšímu průchodu svazku elektronů.
 U  obou  typů mikroskopů pak zobrazovací systém  tvoří tři soustavy čoček - kondenzor, který usměrňuje svazek
elektronů nebo světlo na preparát,  - objektiv, který vytváří zvětšený obraz preparátu  a konečně - projektiv (při pouhém
pozorování preparátu okem ve světelném mikroskopu tuto soustavu  nazýváme okulár). Projektiv (okulár) dále zvětšuje
obraz vytvořený objektivem.
 Tyto optické systémy u světelného mikroskopu  jsou zpravidla skleněné, u elektronového mikroskopu je představují
elektromagnetické  čočky. U světelného mikroskopu můžeme obraz bezprostředně pozorovat okem. Protože oko není
uzpůsobeno k registraci takového elektromagnetického vlnění, jaké  představují elektrony, musí tyto nejprve dopadnout
na fluorescenční stínítko, kde vznikne obraz, který můžeme vnímat. Druhou možností je zhotovení fotografie, kde nejen
světlo, ale i elektrony po dopadu na fotografickou emulzi vytvoří latentní obraz, který vyvoláním (a ustálením) se stává
trvalým dokumentem.
 Zpravidla je u mikroskopů (resp. jimi získaných obrazů) zdůrazňováno vyšší zvětšení elektronového mikroskopu. Jeho
význam však je podmíněn  vyšší rozlišovací schopností elektronového mikroskopu. Rozlišovací schopnost je defino-
vána jako  možnost rozlišit dva body ležící v co nejmenší  vzdálenosti ještě jako dva body. Tato rozlišovací  schopnost
je závislá na tzv. numerické apertuře  optického systému, jak vyplývá ze vzorců:
 R = 0,61 x α / NA
 NA = n x (sin β / 2)
 [R = rozlišovací schopnost, NA = numerická apertura, α = délka vlny užitého elektromagnetického vlnění (pro žluto-
zelené světlo = 550 nm, pro elektrony při 60 kV urychlovacího napětí cca 5x10-3  nm), n = index lomu prostředí a β =
vrcholový úhel  kužele paprsků, které je optický systém ještě  schopen zpracovat]. Z těchto údajů vyplývá, že  nejvyšší
rozlišovací schopnost světelného mikroskopu je cca 0,2 µm. U elektronového mikroskopu,  z uvedených údajů vyplývá,
že by mohla být asi  100.000x lepší, avšak technické a konstrukční obtíže ji zhoršují přibližně 100 x. Je tedy rozlišovací
schopnost dnešních dobrých prozařovacích  elektronových mikroskopů asi 0,2 nm, což odpovídá  velikosti větších mo-
lekul.
 Ve vzorci pro numerickou aperturu se uplatňuje  index lomu prostředí, kterým paprsek prochází.  Tohoto fenoménu se
využívá u světelných mikroskopů.
 Světlo od kondenzoru běžně prochází vrstvičkou  vzduchu, podložním sklem s preparátem a krycím  sklem, pak opět
vrstvičkou vzduchu a vstupuje do  objektivu, jehož čočky jsou opět skleněné. Proto  u takovýchto, tzv. "suchých" ob-
jektivů, nemůže  nikdy numerická apertura dosáhnout hodnotu 1 (index lomu světla pro vzduch = 1, sin 90° [maximální
poloviční vrcholový úhel je teoreticky 90°] = 1,  což žádný optický systém již nemůže zpracovat).  Proto, hlavně pro
velká zvětšení, je užíváno tzv.  "homogenních imerzních" objektivů (značené HI).  Zde mezi krycím sklem preparátu a