Vypracované otázky 2016

Stavy byly tvořeny šlechtou (vyšší a nižší), duchovenstvem a měšťanstvem.

Struktura stavovské monarchie

Tradiční dělení na stavy (nejprve duchovenstvo a šlechta, později i města) a závislé obyvatelstvo – poddané (nevolníky), se vzestupem měst se jistým způsobem vyčlenili řemeslníci, každá skupina se řídí vlastním právem - šlechta se řídí zemským, měšťanstvo městským, duchovenstvo kanonickým – vznik právního partikularismu.

Duchovenstvo – organizovaný stav, politický vliv, rozsáhlý pozemkový majetek, vlastnilo určitá privilegia:

• Privilegium fori – vyjmutí ze světského soudnictví, duchovenstvo podléhalo pouze kanonickému právu a bylo souzeno církevními soudy

• Privilegium immunitatis

• Osvobození od placení dávek a poplatků

• Osvobození od vojenské služby

• Na církev se nevztahovalo právo odúmrti – církevní majetek zůstal navždy církevním

• Možnost vykonávat některé státní úřady – např. úřad kancléře

• Nejvyšší hodnostáři se mohli podílet na volbě krále

Šlechta – vyvinula se z královské družiny, dělení na vyšší (hrabata, baroni) a nižší (rytíři,

Zemani), taktéž nadána privilegii:

• Privilegium zastávat státní úřady

• Účast na volbě krále (pro vyšší šlechtice)

• Iudicium parium - právo být souzen pouze soudem sobě rovných

• Osvobození od placení daní ze svých dominikálů

• Právo vést soukromé války

• Právo branného odporu – při porušování udělených privilegií

Měšťanstvo – „městský patriciát“ – nejbohatší měšťané, představitelé cechů, města disponovala podílem na moci, bývala jim udělovaná privilegia (převážně ekonomická – právo trhu, právo várečné, mílové, mincovní)

Poddaní a nevolníci – ekonomicky či osobně závislé převážně venkovské obyvatelstvo (jako poddané nazýváme pouze ekonomicky závislé jedince, nevolníci byli navíc i osobně nesvobodní – pozn.), jim udělená půda – rustikál, šlechtická půda, na které pracovali – dominikál, odváděli feudální rentu (různé dávky a služby), iura bannaria – nutnost kupovat si zboží pouze od svého pána.

Otázka č. 9 – Charakteristika absolutistických monarchií

První státní útvary na území dnešního Německa byly germánské státy, později ovládané Franckou říší, po jejímž rozpadu se na území Východofrancké říše tvoří Svatá říše římská (ideologie translatio imperii – německý král se dle ní stává legitimním nástupcem římských císařů, vznik spojován s Otou I.). SŘŘ měla být univerzálním mocenským svazkem všech křesťanských panovníků.

Vznik římsko-německé říše datován do roku 962, zprvu centralizovaná říše, která se později díky vzrůstající moci zeměpánů a existenci kmenových vévodství stala silně decentralizovanou. Překážou centralizované říše byl také systém lenních vztahů (zejména lenní přímus – viz výše), dále také vznik celků teritoriální výsosti, kde si říšská knížata často budovala svůj úřednický aparát a „vládla si po svém.“ Navíc jim císař uděloval regální práva (např. Správní a soudní bonus, horní a mincovní, celní regály), později také právo určit pro sebe a své poddané náboženské vyznání („cuius regio, eius religio“).