Vypracované otázky 2016

Francouzská druhá republika je nejkratší republikou v jejích dějinách. Formálně trvala do roku 1852, fakticky však zanikla při Napoleonově převratu 2. 12. 1851. Během jejího trvání došlo k zavedení všeobecného volebního práva pro všechny muže či k rušení otrokářství v koloniích.

Druhého prosince provedl Ludvík Napoleon státní převrat, nechal rozehnat Zákonodárné shromáždění a o rok později se prohlásil císařem Napoleonem III. Po dobu své vlády se opíral o četnictvo, armádu a byrokratický aparát. Chyby v zahraniční politice a porážka od Pruska však znamenaly Napoleonův konec roku 1870.

Rok 1848 v Itálii

Roku 1848 je Itálie silně rozdrobená. Na Sicílii dříve vypuká povstání proti nadvládě Bourbonů, lid si vymůže přijetí demokratické ústavy. Dále dochází k odtržení Neapolska, kde je panovníkova moc taktéž omezena ústavou. Z ústav přijatých roku 1848 po celé Itálii je nejvýznamnější sardinská – tzv. Sardinský či Piemontský status. Ačkoli bylo hlavní motivací revolucionářů zakotvení různých občanských a politických práv, doprovodným jevem byla touha po italském sjednocení. Tomu bránila rakouská nadvláda za severu země. Útok proti Rakousku vedl sardinský král Karel Albert, ale byl poražen.

Druhá vlna revoluce se zvedla v srpnu 1848, jejími motivy bylo vytvoření republiky. Do popředí se dostali Giuseppe Mazzini a Giuseppe Garibaldi.

Otázka č. 15 – Versailleský mírový systém a jeho důsledky v meziválečném období

Jednání o poválečném uspořádání Evropy byla ve Versailles započata 18. 1. 1919. Účastnilo se jich dohromady 27 států a 5 britských dominií (Indie, Kanada, Nový Zéland, Austrálie a jižní Afrika). Přizvány nebyly delegace Německa a Ruska. Hlavní úlohu na konferenci měli zástupci pěti mocností – VB, USA, Francie, Itálie a Japonska – tzv. státy mající zájmy všeobecného charakteru. Druhou kategorii tvořily státy mající zájmy dílčího charakteru – např. Československo. Existovaly ještě: skupina států, které přerušily diplomatické styky s Německem a skupina neutrálních států.

Samotná jednání však probíhala především mezi pěti mocnostmi. Georges Clemenceau (francouzský premiér) prohlásil, že „velmoci, které postavily do boje 12 milionů mužů a rozhodly válku, mají nesporné právo rozhodovat i o míru.“

Jednotlivé delegace byly vedeny ministerskými předsedy a ministry zahraničí (vyjma USA, které byly zastoupeny prezidentem Wilsonem). Rozdílná byla pochopitelně i jejich stanoviska k řešení nastalé situace:

• USA – „usmíření, překonání rozdílů mezi vítězem a poraženým“

• Francie – co nejtvrdší podmínky pro Německo, reparace, demilitarizace

• VB – mocenská rovnováha, prosperita Německa

Jednání byla čím dál složitější – o německé kolonie, o výši reparací, o požadavky Japonska.