Vypracované otázky 2016

Normativní právní akty jako výsledek uvědomělé právotvorné činnosti vznikají buď z vůle panovníka či jiného příslušného orgánu (např. měst či církve). Způsob jejich tvorby se výrazně lišil v závislosti na čase. V raném středověku (zejména v období patrimoniálního státu) byl jediným zákonodárcem panovník, který vyhlašoval zákony ústně v okruhu předních osob země, dále se zákony šířily ústně. Klasickým příkladem panovnické právotvorby jsou barbarské zákoníky, v českých podmínkách např. Statuta Konráda Oty z r. 1189.

Později přechází panovníkova výlučná zákonodárná moc na stavovské sněmy.

Nejdůležitějšími akty těchto sněmů byla sněmovní usnesení, která však potvrzoval panovník. Své zákony si však mohly vydávat i autonomně fungující celky, tradičně města. V nich pak docházelo k tvorbě městského práva, tvořeného městskými statuty či selskými řády.

Soudcovská tvorba práva je dnes charakteristická pro anglosaský systém, tzv. volné nalézání práva však bylo běžnou praktikou i v našich podmínkách. Tento způsob tvorby práva eliminovaly až moderní kodifikace 18. a 19. století.

Právní památky

Mezi nejstarší právní památky můžeme zařadit barbarské zákoníky (leges barbarorum) – např. Lex Romana Visigothorum či Lex Salica.

V Anglii patří k právním památkám Doomsday book (Kniha posledního soudu) – soupis obyvatelstva a půdy, dále sepsání právním obyčejů. Další památkou je Traktát o obyčejích a zákonech království Anglie z roku 1189.

V Německu můžeme k právním památkám zařadit zejména právní knihy Sachsenspiegel (1215-1235, autorem Eicke von Repkow) a Schwabenspiegel.

Ve Francii bylo právo roztříštěné, existovalo vedle sebe až 700 právních distriktů.

Zajímavého tam toho moc nebylo, za zmínku snad stojí jen Obyčeje kraje beauvaizského či Lo Codi.

V Rusku můžeme zmínit Ruskou pravdu – sepsání ruského obyčejového pravda, z pozdější doby Suděbniky z let 1497 a 1550.

Itálie – Libri feudorum – soupis lenního práva z roku 1158.

Otázka č. 19 – Postavení osob (práva osob), věcná a závazková práva ve středověku

Práva osob

Stejně jako dnes byl pro nabývání a pozbývání práv klíčový okamžik narození a smrti. Vedle fyzického skonu mohla osoba pozbýt práv také vstupem do kláštera nebo prohlášením za psance. Způsobilost k právnímu jednání mola být podobně jako dnes omezena například v důsledku pohlaví, věku, stavovské (či „státní“) příslušnosti či ztrátě cti (např. při vykonávání povolání kata či lazebnice). Středověké právo také nerozlišovalo mezi dospělostí a zletilostí. Věková hranice pro dospělost proto kolísala mezi 14 (u dívek 12) a 25 lety.

Ženy požívaly tradičně menších práv než muži. Například v SŘŘ nemohly ženy disponovat nemovitým majetkem a stály v poručenství některého mužského příbuzného.