Vypracované otázky 2016

Právním partikularismem chápeme nejednotnost práva, tzn. jeho roztříštěnost (ať už v důsledku příslušnosti k určitému stavu či roztříštěnost teritoriální). Charakteristickým principem je princip personality práva (tj. Člověk si „nesl své právo s sebou“). Právní partikularismus můžeme rozlišit např. na teritoriální a stavovský.

Teritoriálním partikularismus můžeme charakterizovat jako nejednotnost právního řádu v závislosti na území. Tento partikularismus vznikal v důsledku existence právních obyčejů různých kmenů – v různých oblastech platilo různé právo.

Naproti tomu jako stavovský partikularismus označujeme stav, kdy se určité vrstvy obyvatelstva řídí různým právem (měšťané městským, šlechta zemským, duchovenstvo kanonickým). Vznik stavovského partikularismu lze spojit s ekonomickou a politickou diferenciací společnosti.

Otázka č. 5 – Charakteristické rysy států raného středověku

Germánské říše raného středověku byly monarchiemi. Z vojenských velitelů se stávali panovníci, území celého státu se považovalo za jejich osobní vlastnictví – tzv. patrimoniální pojetí státu. Panovníci vesměs disponovali nařizovací pravomocí, stáli v čele vojska a osobovali si správní či finanční oblasti. Tato hodnost se dědila buď podle seniorátu či primogenitury.

Z gardy germánských náčelníků se vyvinula panovníkova družina. Za slib důvěry je panovník odměňoval půdou či úřady. Často plnila družina také roli jakéhosi poradního orgánu panovníka.

Závažné problémy celé říše bylo možno řešit na lidových shromážděních. Postupem času přebírala poradní funkci lidových shromáždění užší shromáždění světských a duchovních předáků.

Rozsáhlejší potřeby regulace každodenního života a růst byrokracie vedl ke vzniku úředníků (dvorských x centrálních). Germáni často přebírali a uzpůsobovali původní římskou správní organizaci a doplňovali a nahrazovali ji venkovskými královskými úředníky (hrabě, comes, grafio). Ve střední Evropě se uplatňoval podobný systém tzv. hradní správy.

Samotné území nebylo příliš stabilizované, záleželo na panovníkovi, na jak velkém území dokázat uplatnit svou moc. Místní správa byla nerozvinutá.

Otázka č. 6 – Vztah státu a církve ve středověku

Nová epocha v dějinách křesťanství začíná r. 313 ediktem milánským, kdy císař Konstantin zrovnoprávnil křesťanství se všemi ostatními, jediným státním náboženstvím se křesťanství stává kolem roku 380.

325: Nikajský koncil – odsouzení ariánství, formulace základní křesťanské věrouky – nicejské vyznání víry

754: Pipinova donace – darování území papeži (budoucí základ papežského státu) franckým panovníkem Pipinem

Do 9. století žila katolická církev ve shodě se státní mocí, specifická forma se vyvinula v Byzanci, kde byl císař v čele světské i duchovní moci – caesaropapismus. Oslabení státní moci a růst církevního majetku vedly ke snaze církve o hegemonii nad světskými panovníky – „boj o teokracii“ (9. – 14. stol.)