Státověda kompletní shrnutí ke zkoušce

• individualizace – stát vystupuje přímo vůči jedinci, nikoliv vůči rodině nebo obci

• další rozvoj s 1WW a zcela nová dimenze moderního státu po 2WW

• stát se dostává do pravidelného vtahu s jinými

• přeměna z formálního na materiální právní stát (také vázán na zákon schválený parlamentem)

• rozhoduje forma zákona, jeho soulad s ústavou

• moderní stát je snahou odlišit novou všezahrnující mocenskou organizaci od její předchozí podoby – korunou tohoto vývoje bylo přijímání psaných ústav, ty jsou také projektem budoucího vývoje státu

36. Vznik psaných ústav

Psaná ústava vzniká z několika zdrojů

• vznik psané ústavy jako právního aktu nejvyšší právní síly je spojen se vznikem moderního státu, jeden z jeho vnějších projevů

• myšlenka společenské smlouvy: většinou to byl výraz suverenity lidu a likvidace absolutismu (často to byla jen úmluva lidu, ne dohoda s králem; např. u amerických kolonií)

• písemné zakotvení a slavnostní vyhlášení (návaznost na středověká privilegia a výsady udělovaná formou slavnostního dokumentu)

• teorie dělby moci: institucionální záruka svobody jedince

• představa o nadřazenosti psaného dokumentu nad obyčejem

• teorie egalitarismu a liberalismu, tzn. rovnost a svoboda lidské bytosti

• myšlenka nové „bible“, víry v možnost racionálního řešení společenských problémů

Fáze vývoje ústavy moderního státu

• v plné formě se moderní stát s ústavou začíná projevovat až koncem 18. století v podobě ústav amerických kolonií, USA, Francie

První fáze vývoje

• hlavní pozornost věnována organizaci státní moci a její dělbě

• postavení jedince upravováno v jiných dokumentech (Bill of Rights)

Druhá fáze vývoje

• úprava vztahu státní moci a jedince (spolu s otázkami samosprávy) – jeden z nejvýznamnějších znaků moderního konstitucionalismu (např. ústava Belgie 1831, prosincová ústava 1867, plně v ústavách států po druhé světové válce)

• jedinec získává právo na účast při řízení veřejných záležitostí, hlavně právo volební

• ústavy Výmarské republiky 1919, ČSR, Rakouska 1920, Polska 1921, 1935, Jugoslávie 1921, Španělska, SSSR 1936

Třetí fáze vývoje

• projevuje se ve 20. století

• do obsahu ústav stále více proniká zakotvení cílů státní činnosti a hodnot, kterými se má státní moc vázat

• je to důsledek obou světových válek a masového porušování lidských práv v totalitních státech

• zejména ústavy Japonska 1947, Itálie 1947, SRN 1949, Řecka 1975, Portugalska 1976, Španělska 1978 nebo postsocialistických zemí

37. Druhy ústav z hlediska jejich typologie

Ústavy právní a faktické

• východiskem pro klasifikaci ústav je jejich členění v sociologickém a právnickém smyslu

• sociologický smysl: ústavu má každý stát, i kdyby byl založen jen na obyčejovém právu; vždy existuje nějaké mocenské uspořádání (i když je ovlivňováno jen samovládci); označení ústava je hodnotově i ideologicky neutrální, nevypovídá nic o podobě režimu, o omezení moci panovníka atd.

• právní smysl: zachycení žádoucího modelu společenských mocenských vztahů v různých pramenech práva

• ústavy v právně logickém smyslu: základní norma není stanovena právem, ale je jen předpokládána jako jeho východisko

• ústavy v pozitivně právním smyslu: na základě právní normy působí normotvůrce, který stanoví právní pravidla pro tvorbu právních předpisů