Státověda kompletní shrnutí ke zkoušce

49. Westminsterský model parlamentarismu (jeho původ a vývoj)

13. století

• 1215 přijata Magna Chrata Libertatum, král již nemohl vypisovat všechny daně, některé otázky musel konzultovat s velkou radou a musel uznat samosprávný status některých obcí

• panovník měl povinnost respektovat názor 25 baronů, kteří ho upozorňovali na to, že se dopouští vůči nim bezpráví (tzv. upozorňovací právo)

• od 1254 byli do velké rady připouštěni rytíři, od 1265 obce - tím se klade budoucí základ rozdělení parlamentu na Horní (Sněmovna lordů) a Dolní (Sněmovna obcí) sněmovnu

• od 1297 nemůže král vypsat daň bez rozhodnutí parlamentu (začíná platit zásada – není možno vypsat daň bez zákona, resp. rozhodnutí parlamentu)

• od této doby také začíná platit zásada „o panovníkovi v parlamentu“, tzn., že panovník není jiný státní orgán, je imanentní součástí parlamentu)

• také se vyvíjela teze „o králi v kabinetu“ (vládním orgánu), tzn., že král byl součástí vládního orgánu jako jeho imanentní prvek, ne něco, co stojí mimo

14. století

• akty panovníka požadují ke své platnosti kontrasignaci

• také se objevuje institut trestní odpovědnosti člena vládního orgánu (když nevykonával svou funkci dobře, mohl parlament navrhnout panovníkovi, aby toho člena potrestal, dokonce i trestem smrti), postupně se tato odpovědnost změnila v ústavně–právní odpovědnost (vyslovení nedůvěry místo trestu)

• vládní orgán byl tvořen ze členů Dolní sněmovny

Novověk

• vláda se začala nazývat kabinetem (scházel se u panovníka v pracovně, v kabinetě)

• po Velké buržoazní revoluci se charakter kabinetu začíná radikálně měnit, Jakub II. začal sestavovat kabinet z členů Horní sněmovny, kteří získávali politickou převahu v Dolní sněmovně

• prosazovala se zásada, že členem kabinetu by neměl být člen Dolní sněmovny, zanedlouho byla však opuštěna a podmínkou členství v kabinetu se opět stalo členství v Dolní sněmovně

• Anna Stuartovna rezignovala na to, aby pravidelně docházela na schůze kabinetu, pověřila jednoho z ministrů, kterého nazývala prvním, aby řídil zasedání vlády

• kabinet v 18. století neustále stabilizoval svou pozici (začínal se zabývat samostatně určitou agendou a stále víc přijímal vlastní rozhodnutí)

19. století

• v 19. století se prosadil institut vyslovení nedůvěry vládě (nebyla to jen záležitost síly premiéra nebo panovníka, stal se z toho ústavní princip)

• do první poloviny 19. století tedy existovala parlamentní forma vlády

• v tomto období docházelo k rozšiřování volebního práva, posilovalo se postavení politických stran a politických vůdců (když zvítězili, tak se stali lídry parlamentní většiny, z této pozice se stávali premiéry a mohli si prosazovat své zájmy v Dolní sněmovně)

• vláda parlamentu se začíná měnit na vládu kabinetu

• v období 2. světové války byly u moci válečné kabinety, byly méně početné (početnost není svázána pravidly) a dominantní úlohu hrál premiér (jako vůdce lidu)

• od této doby se hovoří o vládě premiéra

• v mírových dobách mí kabinet 16 – 21 členů a vystupuje skutečně jako kolektivní orgán

• vnitřní kabinet: je patrnější podle osobnosti premiéra (když je premiér silnější osobnost, je vnitřní kabinet patrnější, premiér konzultuje nejzávažnější otázky jen se dvěma až třemi ministry)

• vláda (v širokém slova smyslu) se nikdy neschází na společné schůzi (dochází k individuálnímu jednání premiéra se členy vlády)