Kompletní shrnutí

− osobní kabinet

− nejbližší spolupracovníci, jejich počet vzrůstal

− rozděleni do několika oddělení: a rationibus (hospodářské a finanční), a libellis (vyřizování

podání, kterými se soukromé osoby obracely na vládce), ab epistulis (odpovědi na

dopisy), a memoriam (zaznamenávána nejdůležitější rozhodnutí panovníka)

− praetoriáni

− elitní ozbrojený oddíl, který zajišťoval císařovu bezpečnost

− v čele stál praefectus pretorio, který vystupoval i jako zástupce císaře a předsedal i

jednáním císařské rady (consilium principis)

− tvořena spolehlivými jedinci, nejčastěji profesionální právníci a vysocí státní hodnostáři,

od 2. stol. n. l. se zabývala výhradně soudními záležitostmi

− republikánské magistratury se nemohly výrazněji uplatnit (i když za Augusta byl demagogicky

podtrhován jejich význam)

− komicia ztrácela postupně význam už od teritoriálního rozmachu Říma, principát jejich

zkázu dokončil, už za nástupce Augusta, Tiberia, se přestala scházet a jejich kompetence

přešla na senát (93 n. l. - Nerva - Agrární zákon -> poslední zákon z komicií)

− konsulům přidělovány úkoly soudního nebo správního charakteru

− samostatné postavení si udrželi nejdéle praetoři -> až za císaře Hadriána bylo nařízeno

zrevidovat texty praetorů a kurulských aedilů a vznikl tak „Věčný Hadriánův edikt“ (Edictum

perpetuum Hadriani – autorem je Hadriánův právník Julianus), který zastavil vývoj honorárního práva (byl

totiž definitivní, nezměnitělný)

− reorganizován senát

− počet senátorů snížen na 600 (za Caesara jich bylo víc jak tisíc)

− rozšířeny jeho kompetence: volil magistráty, fungoval jako soudní dvůr, jeho usnesení

(senatus consulta) se stala zákonem

− občas docházelo ke konfliktům s císařem, ale rychle se stal povolným nástrojem císařské

politiky a jeho autorita poklesla -> schvalovali každý zákon, který císař navrhl (označení

senátních principů jako oratio principis)

− monopol zákonodárné moci tak přechází postupně do rukou císaře

− formy císařských nařízení (souhrně označované jako constitutiones principum)

− vytvářel tak právo civilní

− jako magistrátovi mu příslušelo ius edicendi (právo vydávat vyhlášky), ale z důvodu princeps

universorum edikty neplatili jen po dobu jeho vlády ale i potom

− 1. edicta principis – vztahovala se na celou říši nebo jen na její část, týkaly se nečastěji veřejné

správy, občas i soukromého a veřejného práva

− 2. mandata – instrukce pro podřízené úředníky, podle obsahu byly směřovány adresně nebo

obecně

− 3. decreta – rozsudky císařského soudu, měla povahu precedentu

− 4. rescripta – odpovědi císaře na dotazy ohledně práva (Římané mu psali dotazy, ale bylo jich moc,

takže ho zastupoval úředník a císař jen pečetil), původně měly být jen konkrétní ale