Kompletní shrnutí

o zásluhy se zde dělí comitia tributa a concilia plebs

− právo honorární (ius honorarium) – původně cenzor, poté praetor

− jediným řádným zákonodárcem jsou lidová shromáždění, ale mnoho norem vděčí ze svůj

vznik soudní praxi a ediktální činnosti praetorů (vytváří, mění, podporuje) a kurulských aedilů

− praetor mohl právo vytvářet v rámci soukromého soudního řízení, a to v jeho první části (in

iure) – praetor zvážil, zda nárok žalobce je legální (má oporu v zákoně) a zda námitky

žalovaného jsou dostatečně závažné -> pokud nejsou námitky žalovaného dostatečně

pádné, nabídne stranám album iudicum (seznam soudců), aby si jednoho vybrali, pokud

tak neučiní dohodou, vybere jim jednoho sám -> sporné strany se dohodou, co je mezi

nimi třeba považovat za sporné a praetor tuto dohodu potvrdí a klasifikuje spor z hlediska

práva (litiskontestace) -> vydá zvolenému soudci příkaz, aby spor definitivně rozřešil

v druhé části (apud iudicem) strany před soudem dokazují pravdivost svých výpovědí

− litiscontestatio (litiskontestace) = určení právního základu sporu a jeho hypotetické

vyřešení

− postupem doby začal zákon zaostávat za vývojem společnosti a objevovaly se případy,

které podklad v zákonu neměly, nebo byl zákon zastaralý a jevil se jako nespravedlivý

praetor užíval svého imperia a dovoloval řízení tam, kde oporu v zákoně neměl nebo

zamítal ta, kde se zákonná norma přežila

− při posuzování ho vedla aequitas (praetorská ekvita), smysl pro vyšší spravedlnost a prosazování obecného

prospěchu

− jak se tato praxe usadila, stala se součástí praetorského ediktu (hnací motor soukromého práva)

− vyhlášky, kterou praetor vydával při nástupu do funkce (platila rok, každý nový měl své edikty – osvědčení

si nechával, poté byly po r. 67 jeho edikty nezměnitelné)

− zavazovala pouze praetora, který ji vydal, nicméně osvědčené způsoby přejímali i praetoři

následující

− v ediktech se tak hromadila masa práv, které dostali název ius praetorium nebo ius

honorarium

− při své právotvorné činnosti praetor spolupracoval s profesionálními znalci práva

(praetorské vyhlášky – stylizace a koncepce – jsou tudíž dílem republikánské jurisprudence)

− ius gentium (právo národů)

− římský právní systém vychází z personality práva, cizinci byly na území Říma bez ochrany

− s rozrůstáním římské říše je ale nutná redukce tohoto principu

− úkolem právní ochrany cizinců (hlavně v obchodním styku) pověřen praetor peregrinus a

provinční správci, ti ale nemohli používat normy civilního římského práva -> vydávali edikty

− směs práva cizích národů, obyčejů středomořských obchodníků, civilního římského

práva a konečně také norem nově vytvořených

− v provinciích právo vycházelo vždy z místních právních obyčejů