Kompletní shrnutí

stávají se obecně platné (z nich se pak vyvinul tzv. reskriptový proces: žalující strana se

obracela nejdříve na císaře s prosbou o autoritativní řešení případu, ten ho vydal, ale opíral se

o to, že žalobce mluví pravdu, soudce byl pak tímto rozhodnutím vázán, pokud se ukázalo, že

uvedená fakta jsou pravdivá)

− klasická římská jurisprudence – bezprostřední pramen práva

− první 2 století principátu vrcholem rozvoje římského práva (politická stabilizace, budování

nového státního aparátu)

− císařové se obklopují právníky a dosazují je na čelná místa v císařské správě

− právníkům dávány výsady a čestné tituly

− právo udílet dobrá zdání (dobré rady) jménem císaře, autorizoval právníky k výkladu a interpretaci zákonů

− z této praxe vzniklo přesvědčení, že shodný názor více autorizovaných právníků je závazný

a má sílu zákona (soudce ho musí respektovat)

− pokud nepůsobí na císařském dvoře, pracují v podstatě stejně jako z republiky (agere, cavere,

respondere) - doba míru a prosperity jim dovoluje věnovat se činnosti na vyšší úrovni

− praxe je východiskem pro mnoho kvalitních teoretických a pedagogických prací

− jejich spisy se nedochovaly v původní podobě, ale pouze ve zmodernizované a upravené

podobě z justiniánských Digest

− vychází z praxe a je pro praxi určena – kazuistická metoda zpracování problémů, která ovšem

vede až k obecným závěrům

− psána prostou nevyumělkovanou latinou

− Marcus Antisitius Labeo

− současník Oktaviána Augusta, byl proti jeho monarchistickému režimu, sepisoval právo

− proti němu (na straně Augusta) stál Gaius Ateius Capito

− tradice říká, že z jejich rivality vznikají 2 právnické školy Sabiniánů (učitel práva a advokát Sabinus)

a Prokuliánů (to však není pravda, vznikají později)

− rivalita není nijak velká, nepodobá se řeckým filozofickým školám, rozdíl spočívá ve

způsobu výuky

− výše uvedení autoři patří do období rané klasické jurisprudence

− její vrchol nastává na přelomu 1. a 2. stol. n.l. – právníci v těsném sepětí s císařským dvorem

− Salvius Julianus – autor redakce praetorských ediktů (Edictum perpetuum)

− Sextus Pomponius – působil hlavně jako pedagog, eklektik, rozsáhlé dílo (Příručka o jedné

knize – stručné pojednání dějinách římského státu, práva a jurisprudence)

− Gaius – jako člověk úplně neznámý, působil také jako pedagog, eklektik, autor Institutiones

(učebnice práva, dochovala se v původní podobě), oficiálně uznávaný nebyl, uznání

dosáhl až po smrti

− pozdní klasicismus v 2. pol. 2. stol. až 3. stol. n. l., nástup tvůrčí činnosti právníků, a poté rychlý

úpadek

− Aemilius Papinianus - velmi nadaný, nebyl příliš oblíben, jeho dílo těžké k pochopení

− Iulius Paulus – velmi oblíbený, psal lehkým a srozumitelným stylem