Kompletní shrnutí

− císař obklopen hodnostáři rozřazených do hodnostních tříd, které volně jmenoval

− comes sacrarum largitionum – spravoval veřejnou pokladnu

− comes rei privatae – spravoval soukromou pokladnu

− magister offciiorum – stál v čele vojenské gardy a dvorského služebnictva

− quaestor sacri palatii – hrál důležitou roli při tvorbě práva a vydávání zákonů, náčelník

císařského paláce

− císař také vybíral členy dvorské rady (sacrum consistorium)

− monarchie nebyla dědičná, císař měl jmenovat svého nástupce, který měl vládnout s ním

− k tomu nutno připočítat další 2 císaře západní části -> tzv. Diokleciánovy tetrarchie se

nezdařila, od Konstantina je monarchie dědičná

− Konstantin vydal r. 313 n.l. edikt milánský (povoluje křesťanství)

− hlavní město přeložil z Říma do Konstantinopole, dostala stejnou ústavu jako město Řím, měla i

vlastní senát (římský senát se proměnil na pouhou městkou radu)

− s přenesením hl. města spojen církevní falzifikát, Konstantinovy donace (Donatio Constantini) –

v nich svěřuje vládu nad západním světem do rukou římského biskupa -> ve středověku sloužily

jako jeden z argumentů pro papežské nároky na světovládu

− císař Theodosián r. 380 prohlásil křesťanství za státní a výlučné náboženství (+ nepodařený Codex Theodosianus)

− úpadek římského práva i jurisprudence, nástup vulgarizace práva

− výlučným pramenem práva jsou císařské konstituce (leges, leges generales)

− jejich počet stoupá, úroveň zákonů je ale nízká

− psány květnatým stylem, který v praxi naráží na odpor (často si i 2 zákony odporují, někdy

dokonce i tentýž zákon sám sobě) -> oficiální texty norem doplňovány anonymními

dodatky, tzv. interpretací, které se pokoušely stručně a jasně vysvětlit obsah norem

− nejvíce vydávány normy správní, hospodářské, sociální a trestní, tedy veřejné právo

− různé způsoby publikace, soudci nevěděli, podle čeho mají pořádně soudit, každý tedy

soudil podle práva, tak jak ho znal (každý ho znal více či méně jinak)

− v roce 395 rozdělení říše na západní a východní

− odborná právnická literatura

− je anonymní

− ještě na počátku 4. stol. několik právnických škol, které se snažily pěstovat právní vědu

v duchu klasických tradic

− vydávali znovu klasická díla, ale v upravené nebo doplněné podobě

− často také předělávali a zkracovali klasické učební pomůcky a sbírali důležitých a

známých míst a pasáží z knih klasických autorů, tyto kolekce (florigelia) publikovány pak

byly vydávány pod jménem klasiků a dlouho považovány historiky za pravé (např.

Regulae Ulpiani, „Paulovy“ Sentence, „Gaiovy“ Res cottidianae)

− sbírky slavných míst z klasíků a císařských konstitucí, každá citace je pečlivě označena,