Kompletní shrnutí

− oficiálně neměly tyto 3 svazky zákonů žádné souborné označení

− císař sám je nazýval tria volumina = tři svazky

− ve středověku (1583) dostaly název Corpus Iuris Civilis, používaný dodnes

− ke 3 částem někdy přidávány i justiniánské novely

− výlučné zákoníky, jiné nemohly být používány

− i když obyčej nebyl uznán, v praxi se nadále používal (důvodem je rozlehlost říše)

− psány latinsky, proto se používaly pouze tam, kde byli školení právníci, tj. ve velkých městech

− staly se výchozím materiálem pro studium práva – reforma právnického studia

− obecně se proti místním obyčejovým systémům neprosadila

− v zájmu posílit vliv CIC vydal Justinián zákaz kritického studování textů kodifikací, jejich komentování

a vykládání (TČ falšování zákona, mohlo se jen překládat) -> zpočátku dodržovány, pak se začala právnická

literatura opět objevovat (neznáme ji v původním znění, ale dochovala se nám v tzv. Basilikách – královská

sbírka práva z 9. stol., psána řecky, v platnosti až do 1453)

− v záp. Evropě působily jen krátce, zapomnělo se na ně a znovuobjeveny v 11. stol.

Právo osob - právní subjektivita a způsobilost k právnímu jednání I.

− římské právo zná právo osob, věcí, žalob

− právo osob

− v rámci právních vztahů rozlišujeme osobu a věc (subjekt a objekt)

− jejich obsahem jsou práva a povinnosti, které se vztahují na subjekty

− rozlišujeme v něm aktivní (osoby, ruší nebo zakládají právní vztahy) a pasivní prvky (věci, je s nimi

nakládáno v rámci právního vztahu)

− pokud jsou subjekty a objekty v právním vztahu, nemohou změnit svůj statut

− nikdo nemůže být současně osobou a věcí (tedy objektem), to ale nezamezuje změnu stavu (z

věci na osobu a naopak, typický příklad: otroci)

− dnešní právo uznává každého člověka za osobu

− osoba je technický termín právní, znamená subjekt

− persona = osoba (kořeny v řečtině)

− právní subjektivita

− označuje, že je něco právem uznáno za subjekt

− přiznává někomu status existence v rámci práva

− způsobilost nabývat práva a povinnosti, schopnost být nositelem práv a povinností

− statický prvek právní osobnosti

− svobodná osoba s právní subjektivitou se nazývá caput (hlava, zde technický termín) = právní

osobnost, právní individualita

− v římském právu jsou plnou subjektivitou nadáni jen někteří jedinci (pater familias), právní

subjektivita ostatních je větším či menším způsobem omezena (žena)

− nabývá se narozením (dnes i v římském právu, v Římě ale záleží navíc na statutu)

− při narození se získává právo vlastnit jakýkoliv majetek

− v určitých situacích ji může nabýt ještě dříve, tzv. institut nasciturus

− používá se hlavně v dědickém právu (ještě nenarozené dítě se může stát dědicem)