Otázky ke zkoušce

Luganská úmluva

V 80. letech minulého století již byly známy úspěchy Bruselské úmluvy. Obdobná úprava se stala velmi žádoucí i pro další státy ekonomicky propojené s ES, zejména pro státy Evropského sdružení volného obchodu (ESVO). Bruselská úmluva však byla koncipována jako uzavřená, tedy omezená pouze na členské státy ES. Proto byly zahájeny práce na úmluvě obdobného znění, která by upravila otázky mezinárodní pravomoci a uznání a výkonu rozhodnutí ve vztahu států ES a ESVO.

V roce 1988 tak byla sjednána Luganská úmluva o příslušnosti soudů a uznání a výkonu rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních. Jejími smluvními státy se staly tehdejší členové ES a státy ESVO, přesněji Švýcarsko, Norsko, Island, Švédsko a Finsko. V roce 2000 se smluvním státem této úmluvy stalo také Polsko. Z členských států ES tedy smluvními státy Luganské úmluvy nejsou Česká republika, Slovensko, Maďarsko, Slovinsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Kypr a Malta. Naopak smluvními státy Luganské úmluvy, které nejsou členy ES, zůstávají pouze Švýcarsko, Norsko a Island.

30.10.2007 byla podepsána mezi ES a Dánskem na jedné straně a Švýcarskem, Norskem a Islandem na straně druhé nová Luganská úmluva. ESD přiznal ES výlučnou pravomoc ke sjednání nové Luganské úmluvy.

Jednotný evropský akt

V roce 1986 byl přijat tzv. Jednotný evropský akt, který přinesl koncepci jednotného vnitřního trhu. Jednotný evropský akt počítal s tím, že vytvoření jednotného vnitřního trhu značně překračuje rámec pouhé hospodářské spolupráce, a tak ekonomická integrace musí být nutně doplněna integrací politickou. Faktické vymizení státních hranic přináší problémy v oblasti sociální i veřejnoprávní, objevuje se potřeba společné zahraniční a bezpečnostní politiky a v neposlední řadě i spolupráce, která by překonala územní omezenost justice a vnitřní bezpečnosti.

Maastrichtská smlouva

V roce 1992 byla podepsána Maastrichtská smlouva o Evropské unii (vstoupila v platnost až 1. listopadu 1993). Maastrichtská smlouva vůbec poprvé označila otázku policejní a soudní spolupráce mezi členskými státy jako záležitost tzv. společného zájmu. Tato spolupráce byla zahrnuta do tzv. třetího pilíře a jako její cíl Maastrichtská smlouva stanovila velmi obecně: „Rozvíjet úzkou spolupráci v oblasti justice a vnitřních věcí.“ Vytváří tedy 3 pilíře (Evropské společenství, Společná zahraniční a bezpečnostní politika, Spolupráce v oblasti justice a vnitřních věcí).

Amsterdamská smlouva

Důležitým mezníkem v této oblasti se stalo přijetí Amsterdamské smlouvy v roce 1997 (vstup v platnost roku 1999). Amsterdamská smlouva vytváří tzv. prostor svobody, bezpečnosti a práva, který zahrnuje dvě složky – soukromoprávní, představovanou spoluprací v oblasti přistěhovalectví, azylu, víz a civilního soudnictví, a složku veřejnoprávní, tzn. činnost v oblasti policejní a soudní spolupráce v trestních věcech. Zatímco veřejnoprávní složka nadále zůstala ve třetím mezivládním pilíři, složka soukromoprávní byla přenesena do prvního, tedy komunitárního pilíře. Do SES byla přidána hlava IV (články 61 – 69) nazvaná Vízová, azylová a přistěhovalecká politika a jiné politiky týkající se volného pohybu osob.