EKONOMIE

10.16 Noví keynesiánci

Stoupenci keynesiánství se svých teorií samozřejmě nevzdali. V 70. letech se začala formovat škola, označující se jako nové keynesiánství, která polemizovala s novými ekonomickými teoriemi. Noví keynesiánci obhajují státní regulaci, protože nominální mzdy jsou fixovány na určité období platnosti smluv (až několik let), vláda tedy může krátkodobě stimulovat poptávku, a tím i zaměstnanost. Tato argumentace byla podpořena dalšími teoriemi (teorie implicitních smluv, podle níž se manažeři chovají odlišně ke kvalifikovanější dělníkům, které se snaží udržet propouštěním méně kvalifikovaných, a tím zabránit snížení mezd).

Návaznost nových keynesiánců na původní Keynesovo dílo je však slabá a nezřetelná.

10.17 Škola (ekonomie) strany nabídky

Američané Arthur Laffer, George Gilder a Martin Feldstein obracejí svou pozornost na stranu nabídky. Ekonomické problémy nejsou podle nich důsledkem nedostatečné poptávky, ale nedostatečné nabídky. Za pokles nabídky může především nadměrné zdanění. Vysoké daně oslabují vůli pracovat, spořit a investovat. Vysoké daně přispívají k růstu tzv. šedé ekonomiky - samozásobitelství, naturálních protislužeb a daňových úniků. Hlavní analytický koncept této školy je Lafferova křivka.

Ekonomie strany nabídky se stala velice populární v USA na konci 70. let. Reaganův ekonomický program (reaganomika) prosadil snížení daní v průměru o 25%. Snížení státních příjmů ovšem vedlo k růstu státního dluhu. Snížení daní nebylo doprovázeno snížením státních výdajů.

10.18 Škola veřejné volby

O vznik teorie veřejné volby se nejvíce zasloužil James McGill Buchanan [bjúkenen]. Jde zde však o víc než jen o nový ekonomický směr. Základní tezí školy veřejné volby je tvrzení, že politikové nejsou pečovateli o obecné blaho, ale lidé stejní jako my všichni, sledující vlastní prospěch. Jejich velkou výhodou je, že se angažují v oblasti hospodářské politiky, tedy ve sféře, kde mezi příjemným a nepříjemným účinkem každého rozhodnutí existuje (na rozdíl od jiných oblastí) značný časový posun. Volební období samozřejmě nezaručuje, že politik svoji práci dokončí. To je pro některého politika velkým přínosem (ve své funkci se nedočká hospodářského krachu), pro jiného osobní prohrou (dobrá hospodářská politika, kterou začal, přinese výsledky až za několik let, kdy bude dávno zapomenut).

James McGill Buchanan [bjúkenen] (1919)

Americký ekonom, držitel Nobelovy ceny za ekonomii 1986. Z díla: Kalkul souhlasu: logické základy konstituční demokracie.

Jedinou možností, jak zabránit provádění líbivé hospodářské politiky, je omezit vliv politiků v ekonomice. Ústava má jasně definovat práva vlastníků, podnikatelů a spotřebitelů, aby státníci nemohli využívat své funkce mimo politickou oblast. Buchanan navrhuje, aby se co nejvíce omezily ziskové zdroje, se kterými mohou politici volně nakládat. Je tedy nutná co nejnižší míra přerozdělování, což v praxi znamená minimální daně. Stoupenci tohoto směru dále navrhují zakotvit v ústavě zákon o vyrovnaném státním rozpočtu.