EKONOMIE

10.13 Neoklasická syntéza

Poválečné ekonomické myšlení chtělo smířit neoklasický a keynesiánský teoretický systém do jednoho směru. Zástupci této školy hledali společné prvky obou systémů. Keynesiánskou teorii považovali za platnou v krátkém časovém období (relativně krátkém, může trvat i několik let), po jeho překlenutí platí opět neoklasický model.

V praxi vypadala aplikace neoklasické syntézy následovně: stát se snažil udržet nezaměstnanost na přijatelné výši (obvykle okolo 3 – 4 %). Pokud nezaměstnanost vzrostla, stát stimuloval poptávku zvýšením státních výdajů nebo snížením úrokové míry a i nezaměstnanost snížil (ovšem za cenu rostoucí inflace).

Hlavním zastáncem syntézy byl americký ekonom Paul A. Samuelson.

Paul Anthony Samuelson [samuelsn] (1915 - 2009)

Americký ekonom, držitel Nobelovy ceny za ekonomii 1970. Z díla: Ekonomie, Základy ekonomické analýzy.

10.14 Monetaristé

Tento směr se formoval v 50. letech v USA. Vůdčí postavou se stal pozdější nositel Nobelovy ceny Milton Friedman [frídmen] (1912 - 2006). Od konce 60. let se pro označení této školy používá termín monetarismus.

Monetaristé byli od počátku odpůrci keynesiánství. Jádrem sporu se stalo samotné chápání kapitalismu. Keynesiánci vidí kapitalismus jako vnitřně nestabilní ekonomický systém, který nedokáže vlastními silami udržet svou rovnováhu. Pro monetaristy je kapitalismus naopak systém vnitřně stabilní. Poruchy v něm (krize, inflace) nejsou důsledkem vnitřní lability. Příčinou jsou monetární šoky způsobené emisní bankou, která náhle mění množství peněz v oběhu. Nabídka peněz je rozhodujícím činitelem, který vyvolává nerovnovážné situace v ekonomice. Friedman navrhl, aby se centrální banky řídily zlatým pravidlem měnového růstu: zvolit, předem zveřejnit a potom dlouhodobě dodržovat tempo peněžního růstu, který přibližně odpovídá možnostem ekonomického růstu země.

10.15 Škola racionálních očekávání (monetarismus II)

Teorie neoklasické syntézy (překonání nezaměstnanosti za cenu rostoucí inflace) přestala během 70. let záhadně fungovat. Zvyšovala se jak nezaměstnanost, tak inflace. Tomuto jevu se začalo říkat stagflace.

Již v roce 1967 vystoupil Friedman s kritikou hospodářské politiky podle neoklasické syntézy. V krátkém časovém období (l-1,5roku) taková politika funguje. Lidé totiž podlehnou iluzi, že s růstem nominálních příjmů rostou příjmy i reálně. Roste poptávka, rostou ceny, firmy zvyšují výrobu a tím i zaměstnanost. Po čase ovšem zjistí, že zvýšení ceny je důsledkem všeobecné inflace (vyšší jsou i náklady) a stejnou chybu už podruhé neudělají.

Na počátku 70. let vystoupila skupina amerických ekonomů (zejména Robert Lucas, Thomas Sargent a Robert Barro) s hypotézou, že státní zásahy do ekonomiky se míjejí účinkem od samého počátku. Lidé dokáží sami předvídat důsledky státních zásahů a podle toho se zařídit. Chce-li stát napomoci ke skutečně fungující ekonomice, musí uplatňovat politiku jednoduchých, dlouhodobých a veřejnosti známých pravidel - stabilní emise peněz, vyrovnaný státní rozpočet, stabilní daňová soustava a podobně. Škola racionálních očekávání doporučuje opustit aktivní stabilizační politiku.