UVOD_DO _BIBLE_2013_II

mu klanět. Nová úmluva se rozšíří na všechny lidi. Vznikne "nový
Izrael", v něm bude ze všech lidí jen jeden lid.
Jeremiáš odsuzuje čistě vnější kult, který nevychází z upřímnosti srdce
a z počestnosti života. V duchu této vnitřní zbožnosti přikládá zvláštní
důležitost modlitbě. Sám se modlí za všechny lidi
Jeremiáš dobře vystihl podstatu hříchu: je to "vzdálení" od Boha a
vzpoura. Proti hříchu staví obrácení, které je pokorným a upřímným
návratem k Bohu, prameni veškeré milosti a všeho života.
Nejpůsobivějším poselstvím Jeremiáše je jeho vlastní život. "Vyznání"
ukazují, jak byl lidský. Snaží se vyrovnat s problémem utrpení.
Celý život Jeremiáš zakoušel, co je to stát sám proti veřejnému mínění.
Falešní proroci hlásali lidu, že Jeruzalém se svým chrámem, sídlem
Jahve, nemůže být zničen. Jeremiáš marně vyvracel tuto lehkovážnou a
opovážlivou víru. Národu, který miloval, musel věštit zkázu.

- Pláč; Tato kniha je v hebr. bibli zařazena mezi spisy, LXX a
Vulgáta ji kladou za proroctví Jeremiáše (považován za autora).
Pláč se skládá z pěti zpěvů. Všechny pojednávají o pádu Jeruzaléma a
judské říše r. 586 i o smutných následcích tohoto pádu. Tyto události
jsou podány tak živě, že je nutné předpokládat autorovu osobní účast při
katastrofě. Žalozpěvy byly napsány brzy po vylíčených událostech.
Otázka autora není dosud vyřešena jednoznačně. Většinou se autorství
Jeremiáše popírá. Z literárních důvodů se žalozpěvy 1 a 5 připisují
jinému básníkovi. Je však všeobecné přesvědčení, že Pl vznikl dříve,
než byl znovu vystaven chrám (516).

- Abakuk; Pravděpodobně působil po smrti Jošiášově (609) a před
prvním babylonským zajetím (598), protože o zajetí judského lidu není
ani zmínky. Jiní řadí jeho působení mezi 625 (Nabopolasar povstal proti
Asýrii) a 612 (padlo Ninive).
V knize se řeší problém zla z hlediska dějin národů: Bůh připravuje
svou všemohoucností konečné vítězství spravedlnosti a dobra divnými
a protichůdnými cestami. Je nutné spoléhat se na Boha vírou.

14

- Baruch (požehnaný); Byl sekretářem Jeremiáše. Kniha však
pochází z doby mnohem pozdější. Rukopisy LXX ji kladou hned za Jr,
Vulgáta za Pláč a přidala k ní Jeremiášův list. Napsal jej nějaký Žid
žijící v Babylonii asi na začátku helenistické vlády. Kniha má tři
výrazné části, lišící se obsahem i formou. První (1,1-3,8) je prozaická,
druhá a třetí básnická. První část byla napsána hebrejsky, ostatní asi
řecky. Kniha se dochovala v řečtině. Konečná redakce asi kolem r. 200.
Kniha umožňuje pochopit důvody soudržnosti komunity v Babylonii. Je
to spojení s Jeruzalémem prostřednictvím listů, podpora sbírkami a
spojení modlitbou, setkávání v synagogách, četba posvátných knih, kult
Zákona, hluboký pocit hříchu a touha po obrácení, odpor proti cizím
kultům. V knize je velmi prohloubena analýza hříchu. Jen zde je Jahve
nazýván věčný.

5.5 Proroci za babylonského zajetí
- Ezechiel (Jahve je silný); Povolán za proroka v Babylonii, po pádu
Jeruzaléma působí jako prorok těšitel a zvěstovatel budoucí spásy.
První odvedení Židé se domnívali, že vyhnanství nebude dlouhé. Toto
smýšlení nedovolovalo, aby zajetí dosáhlo svého výchovného cíle.
Zajetí mělo v Židech vzbudit vědomí národní i osobní viny, která
znamená konec říši, královské moci, města i chrámu, že národ bude
rozptýlen. K tomuto smýšlení měl přivést vyhnance Ezechiel hlásáním
přísné Boží spravedlnosti.
Pádem Jeruzaléma nastává obrat v Ezechielově činnosti. Události daly
za pravdu hrozbám Jeremiáše a Ezechiela. Národ v Palestině i
Babylonii se přesvědčil. Vyhnanci upadají do druhé krajnosti -
zoufalství. Tomu Ezechiel čelí sliby plnými útěchy, že Hospodin svůj
lid zase shromáždí a uvede jej do Palestiny. Tuto myšlenku pak v
mesiánském duchu rozvedl: Jahve shromáždí v novém Jeruzalémě
národ rozptýlený po celém světě. Místo králů a hodnostářů jim dá
jiného vynikajícího pastýře - krále, který s nimi sjedná novou smlouvu.
Město i chrám povstanou z trosek, izraelský národ zase ožije. Utvoří
novou náboženskou obec, jejíž členové budou vynikat zbožností.
Tak budil Ezechiel ve svých posluchačích pravou důvěru v Boha,
ošklivost nad hříchy a hlubokou kajícnost. Ezechiel přispěl vydatně k