Gnozeologie

Proto má v dobách zpochybněných samozřejmostí konjunkturu "literární filosofie“; která sice nijak nepřispívá k poznání (a ani se o to nepokouší), avšak poskytuje svým posluchačům líbivé metafory, jimiž mohou uchopit jinak nesmyslnou skutečnost.

Ve starém Řecku tuto úlohu převzali sofisté – učitelé moudrosti.

Sofisté se sami povazovali za moudré, za mudrce, za moudrost považovali tvrzení, že skutečnost, pravda nemá jednoznačný význam. Důležité potom není, zda to co tvrdím je pravda, důležitější je jak to co tvrdím podám. Problémem bylo, že když popřeme závaznost skutečnosti, pravdy a dobra – což s gustem činí naše doba a přičteme všem možným větám a potažmo s tím i nesmyslům, stejný nárok na platnost, jak potom rozlišíme mezi rétorikou a demagogií?

O úspěchu sofistiky nelze pochybovat. Sofisté byli v Athénách nesmírně populární, vybírali vysoké poplatky od svých žáků, oslňovali publikum. Jejich přednášky byli nenáročné, zaručovali pocit moudrosti snadno a rychle, byly zábavné navíc poskytovali velmi snadno přesně to, co Athénské davy chtěli - pocit orientace.

"Literární filosofie" může lidem poskytnout – a v Athénách skutečně poskytla - náhradu za ztracené, zpochybněné samozřejmosti, a to bez usilovného hledání. Následky však mohou být vysoce problematické. Mohu sice přesvědčit dav - a ani to není tak obtížné. Jenže se tak děje pouze na základě snadné víry, na základě manipulace, know-how, bez možnosti posluchačů kriticky myslet, bez osobního přesvědčení posluchačů. I "literární filosofie" patří k našemu řeckému dědictví a slaví konjunkturu pokaždé, když dochází ke zpochybnění každodenních samozřejmostí. Lidé potřebují něčemu věřit, na něčem se orientovat - a obvykle dávají přednost nenáročné víře, přiblblým manuálům, jednoduchým schématům, komiksovým zjednodušením…

Nejznámějšími Sofisty byly Prótágoras z Abdéry (480-410 p.K.) a Georgiás z Leontín žijící zhruba ve stejné době. Nejznámějším sofistickým tvrzením je následující: nic není (ontologická skepse), a i kdyby něco bylo, nemohli bychom to poznávat (epistemologická skepse), a i kdybychom to poznali, nemohli bychom si to vzájemně sdělit (jazyková skepse). Dále potom „člověk je měřítkem všech věcí. Jaké se věci zdají mne, nemusí se zdát tobě“.

Proti učitelům moudrosti vystupuje Sokrates.

Důležitá část Sokratova života spadá do období Peloponezských válek, kdy Athény bojovali proti Spartě (431-404 p.n.l.). Sokrates se stal mluvčím protiathénské moci, což jej nakonec stálo život.

Platon ale píše, že hlavním důvodem žaloby byl strach ze Sokrata. Obžaloba totiž zněla, že kazí mládež a nevěří v bohy, v které věří obec. Ve skutečnosti šlo o to, že kladl společnosti znepokojivé otázky, poodkrýval některé hnisající rány. A takovýto lidé nebyli nikdy a nikde vítáni. Známý je jeho způsob babického umění (maieutika). Jednalo se o jeho snahu probudit v lidech otázky pomocí otázek a dialog. “Rodí” tím myšlenky druhých. Tedy nebyl filozofem, který by lidem přednášel, ale spíše který jim pomáhal myslet. Opouští metodu, kdy žák poslouchá a mistr mluví. Je to on, kdo klade otázky - což je ve vyučování mnohem těžší.