Sociologie pro ekonomy

Schopnost prosadit sám sebe určuje postavení v hierarchii skupiny. Kvalita vývoje jednotlivce v určité sociální skupině je určena jeho schopností vidět vztahy mezi lidmi a využít jich.

Pasivní jedinci, kteří mají svůj osobní cíl stanoven nejistě a neurčitě, jsou důležití pro dynamickou stabilitu skupin. Každý nemůže být aktivní, pokud je, tak ne stále. Člověk může mít problém nalézt pro sebe skupinu a ne každý dokáže využít možnosti sociální skupiny.

Skupina má v různých pojetích různé významy. Sociologické pojetí skupiny je ovlivněno tím, že prvním typem skupin, jež byly podrobeny empirické analýze, byly tzv. skupiny primární. Tento pojem zavedl do sociální psychologie v roce 1902 americký sociolog C. H. Cooley.

Sociální skupinu lze vymezit jako kvalitativně specifický sociální útvar vytvářený určitým počtem k sobě náležejících členů.

V každé skupině probíhají sociální procesy, které mají vliv na vznik mnoha variant základních a charakteristických znaků skupiny a jejich funkčních vztahů, podle kterých je možné z různých hledisek provést klasifikaci a typologii skupin.

Sociální skupina, která v sobě zahrnuje množství jedinců na základě podobnosti nebo stejnosti se nazývá sociální kategorie. (dělnictvo, inteligence, soukromí podnikatelé a podobně). Sociální kategorie nemusí být pevně organizována. Hranice zájmů těchto sociálních kategorií jsou rozplývavé, avšak jejich členové mají určité mentální, pracovní, kulturní rysy, které jsou podobné či stejné.

Sociální skupina vzniká z určité společenské potřeby, projevuje se vnitřně jednotnou zorganizovaností, vnitřní mentální jednotou vztaženou k určitému cíli a vnější specifickou funkcí, jíž se odlišuje od jiných sociálních skupin. Tak vznikají a zanikají sociální skupiny, menší, větší, volněji či pevněji organizované, s jednoznačně stanovenými cíli, či jen s mlhavými předsevzetími.

Sociální skupiny a jejich úloha v minulosti

V pravěku se lidé sdružovali do skupin za účelem přežití a snadnější získání potravy, pro péči a přežití potomstva.

Ve starověku a později vznikají organizované skupiny. V této době už není důležité otázka přežití, ale nastolení řádu a pravidel.

V dnešní době jsou skupiny prostředím pro rozvoj jednotlivců. Vyčlenění ze skupiny se rovnalo smrti, později společenskému znemožnění na takové úrovni, že jedinec přežíval jen obtížně. Postavení členů bylo určováno jejich věkem či dobou začlenění do skupiny a zásluhami na skupinových cílech. Důraz byl proto kladen na skupinu, vývoj jedince nebyl důležitý. V pravěku šlo o přežití rodu či kmene, v pozdější době o přenesení znalostí a vědomostí. Vědomí jedince bylo dříve méně diferencované a tím více závislé na celku. Tendence jedinců rozbíjet skupinu se projevila, až přestalo být aktuální ohrožení přežití samostatného jedince.