Sociologie pro ekonomy

Socializace má však též své problematické důsledky. Přenášejí se jí nejen kulturní hodnoty, ale také existující sociální nerovnosti.

Také v otázce sociální kontroly a socializace se projevuje radikální odlišnost tradičních a moderních společností. Ve společnostech tradičních byla sociální kontrola všudypřítomná.

Diktovala chování člověka od narození až do smrti. Život byl prožit zpravidla celý v komunitě důvěrně známých lidí, kde soukromý život každého probíhal před očima ostatních. V obdobích míru prakticky neexistovala možnost ukrýt se do sociální anonymity. Role cizince byla v širokých vrstvách synonymem nedůvěry a despektu.

Situace se radikálně změnila v důsledku průmyslové revoluce. Došlo k rozbití tradičních komunit a byl vytvořen prostor pro setkávání neznámých. Vytvořily se prostory s extrémně nízkou sociální kontrolou, ohniska sociální patologie.

Neméně závažné je konkurenční rozštěpení socializačních mechanismů. Rodina, škola, skupiny vrstevníků, masová média či politické strany vytváří často protikladné socializační tlaky.

Problém sociální kontroly je v podmínkách moderní společnosti řešen stejně neuspokojivě jako problém regulace vztahu vůči přírodě, problém ospravedlnění sociálních nerovností, či problém smysluplné orientace ve světě.

Obecně lze shrnout, že problém kontroly odkazuje k oblasti moci, která představuje ústřední sociologickou kategorii. „Moc“ znamená schopnost kontrolovat průběh dění. Mít moc v určité oblasti znamená být schopen zvládat, řídit, určovat, regulovat, tedy kontrolovat dění v této oblasti.

Moc je předpokladem, nástrojem i výsledkem úspěšné kontroly. Proto je podíl na moci zvláště ceněným nedostatkovým statkem a zároveň nejpodstatnějším prvkem uspořádání každé sociální hierarchie.

Způsoby řešení problémů

Základní existenční problémy, s nimiž se musí vyrovnávat jakákoliv lidská společnost, jsou řešeny prostředky lidské kultury. Specifický lidský způsob kulturního jednání vyrůstá z jistých biologických predispozic, do podoby systému kultury se však rozvinul pouze u člověka, takže se stal spolehlivým rozlišovacím znakem všech lidských ras oproti ostatním živočišným druhům.

Schopnost symbolické komunikace, institucionalizovaného chování a vytváření legitimních struktur organizované moci jsou schopnosti, umožňující lidem určitým způsobem redukovat množství problémů, jimž jsou jako celek vystaveni, umožňují přežívat v prostředí kulturním způsobem. Zároveň však každá z těchto jedinečných dispozic má tendenci zvrhávat se z nástroje řešení problému v cíl sám o sobě. Její praktikování se stává samoúčelným, získává podobu ritualizované činnosti. Tento aspekt kulturního chování je zvlášť nápadný a zneklidňující ve společnostech moderních, které samy sebe považují za ztělesnění rozumu.