3. Geograficke horizonty

- teprve poté se vydala na cestu rytířská vojska. Na Předním východě dobyla postupně řadu území a založila tady dva drobné křižácké státy, hrabství Edessu a antiochejské knížectví. V červenci 1099 se křižáci po krátkém a úspěšném obléhání zmocnili Jeruzaléma, který byl následně vítězům vydán v plen, přičemž došlo k povraždění většiny obyvatelstva. Jeruzalém se stal hlavním městem nejdůležitějšího z křižáckých států, Jeruzalémského království. V jeho čele stanul Godefroi z Bouillonu s titulem „ochránce Božího hrobu“. Po brzké smrti ho nahradil jeho bratr, edesský hrabě Balduin, který již byl korunován jeruzalémským králem. Posledním křižáckým státem se stalo hrabství Tripolis (1109).

Druhá křížová výpravanaleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].

- po pádu Edessy roku 1144 vydal papež Evžen III. koncem roku 1145 bulu, jíž vyzýval k tažení do Svaté země francouzský dvůr a šlechtu. Necelý měsíc poté ohlásil svoji účast francouzský král Ludvík VII., později se připojilo také francouzské rytířstvo. Organizace výpravy se na základě papežova pověření ujal významný církevní prelát opat z Clairvaux Bernard. Jeho působivé apelování k účasti v boji proti nevěřícím dosahovalo podstatně vyšší úrovně než obhajoba první křížové výpravy. Při druhém tažení prakticky chyběla vystoupení lidových kazatelů a také masová účast prostých křižáků – poutníků. O sociálním původu účastníků svědčí mimo jiné zájem nejvýznamnějších evropských panovníků a špiček francouzské šlechty. Koncem roku 1146 se Bernardovi podařilo získat pro výpravu německého krále Konráda III. Společně s ním se na tažení připravoval český kníže Vladislav II. a řada říšských knížat. Celkově výprava nepřinesla žádné podstatné výsledky, křižáci se pokusili dobýt Damašek, ale neuspěli.

Třetí křížová výpravanaleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].

Po katastrofické bitvě u Hattínu 4. července 1187 a následné ztrátě téměř celého území jeruzalémského království včetně Jeruzaléma ve prospěch sultána Saladina byla vypravena třetí křížová výprava. Jako první vyrazila v květnu 1189 po souši německá výprava vedená Fridrichem Barbarossou, v té době již šedesátiletým. Menší konflikty na byzantském území zabránily přejít včas Anatolii, proto Němci přezimovali v Adrianopoli. Dardanely překročili v březnu 1190. Cesta byla obtížná, křižáci trpěli nedostatkem vody a jídla. Dne 10. června se císař nešťastnou náhodou utopil při pokusu překročit řeku Calycadnus (Salef). Po smrti císaře se výprava postupně rozpadla a většina účastníků podlehla v Antiochii moru nebo se vrátila do vlasti.