3. Geograficke horizonty

Francouzský král Filip II. Augustus se kvůli výpravě smířil s anglickým králem Richardem I. Lví srdce. Oba panovníci zvolili cestu po moři. Filip dorazil do Sýrie 20. dubna 1191 a ihned se zapojil to obléhání Akkonu, nejvýznamnějšího syrského přístavu té doby. Richard mezitím ztroskotal na Kypru a po krátkém konfliktu s Byzantinci jej ovládl. K obléhání Akkonu se připojil 8. června. Město se vzdalo 12. července a na dalších sto let se stalo hlavním městem Jeruzalémského království. Krátce na to donutila situace v rodné zemi Filipa k návratu do Evropy. Richard vyrazil na Jeruzalém. Křesťanům se podařilo svést vyrovnanou bitvu se Saladinem u Arsufu, ale k dobytí Jeruzaléma jejich síly nestačily. Navíc bylo jasné, že ani kdyby byli úspěšní, nedokázali by Jeruzalém dlouhodobě udržet bez pevností v Zajordání. Richard proto postupně obsadil všechna města na pobřeží a uzavřel se Saladinem příměří, které umožnilo volný průchod poutníkům k Božímu hrobu.

Křížová výprava dětí

- středověké prameny popisující křížovou výpravu dětí jsou v současné době zpochybňovány a celý popis dětské křížové výpravy je považován za omyl vzniklý třicet let po popisovaných událostech.

- tradičně se se hovoří o francouzské a německé křížové výpravě dětí. Podle přesvědčení, že Jeruzalém zůstává nedobyt, protože se o to snaží hříšní dospělí, byla zorganizována výprava skládající se pouze z dětí. Inspirátorem francouzské výpravy byl pasáček Štěpán, kterého měl údajně roku 1212 osobně navštívit Kristus a vyzvat ho, aby shromáždil velkou skupinu dětí ke křížové výpravě proti nevěřícím. Moře se mělo před Štěpánem rozestoupit a cesta do Svaté země měla být uskutečněna suchou nohou. Po strastiplné cestě dorazilo několik tisíc dětí do Marseilles, kde se opakovaně pokusili neúspěšně přejít Středozemní moře. Po několika dnech nabídli Štěpánovi dva obchodníci nazývaní Hugo Železo a Vilém Prase, že jeho výpravu přepraví zdarma na sedmi lodích do Palestiny. Štepán nadšeně souhlasil a zbylí příznivci si nastoupili. Hugo a Vilém je ale místo toho dopravili do Alexandrie, kde měli prodat všechny děti saracénským pirátům do otroctví.

Čtvrtá křížová výpravanaleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].

Poté, co se Jeruzalém dostal opět do držení muslimů, inicioval papež Inocenc III. roku 1198 novou kruciátu, při níž chtěl zaútočit na ztracené pozice z Egypta. Kontrolu nad výpravou však převzali Benátčané pod vedením dóžete Enrica Dandola a obrátili její záměry k vlastnímu prospěchu. Na jejich popud dobyli křižáci nejprve křesťanské město Zadaru a poté zamířili do hlavního města byzantské říše, aby pomohli na trůn sesazenému císaři Isáku II. Angelovi. Obchodní zájmy vedly Benátky k tomu, že přiměly křižáky, kteří se na nich stali finančně zcela závislými, aby dobyli a vydrancovali roku 1204 samotnou Konstantinopol. Následně se zmocnili větší části byzantského území a založili zde latinské císařství a několik dalších vazalsky na něm závislých státečků. Latinské císařství existovalo do roku 1261, kdy byla Konstantinopol zpětně dobyta Byzantinci.