3. Geograficke horizonty

Pátá křížová výprava

Roku 1215 svolal papež Inocenc III. 4. lateránský koncil. Jedním z důsledků koncilu byla pátá křížová výprava, která byla vypravena roku 1217. Cílem výpravy se stal Egypt. Kdyby se křižákům podařilo obsadit údolí Nilu, Arabové by ztratili svou nejbohatší provincii a navíc by bylo možno snadno dosáhnout Jeruzaléma náhlým útokem z jihu. Klíčem k Nilu byl přístav Damietta, který se náročném obléhání podařilo v říjnu 1219 dobýt. Na další postup ale křižácké síly nestačily. Hlad, epidemie, nilské záplavy a muslimské protiútoky zastavily jejich další postup. Damietta byla vyklizena a křížová výprava ztroskotala.

Šestá křížová výprava

Ve dvacátých letech 13. století byla zorganizována pátá křižácká výprava pod vedením císaře Fridricha II., které se podařilo, především pomocí diplomatického jednání rozšířit křižácké državy o další území a především o Jeruzalém. Město však zůstalo v rukou křižáků jen do roku 1244, kdy bylo obsazeno chórezemskými oddíly ve službách Egypta.

Sedmá křížová výprava

Zpráva o dobytí Jeruzaléma již v Evropě nevyvolala žádný rozruch a další křižácká výprava se nesetkávala s velkým ohlasem. Sedmá křížová výprava proběhla v letech 1248–1254 a byla namířena proti Egyptu. Hlavním organizátorem byl francouzský král Ludvík IX. Svatý. Egyptské tažení skončilo katastrofou, Ludvík při ústupu těžce onemocněl a byl zajat a propuštěn teprve po zaplacení nemalého výkupného. Další čtyři roky strávil v Sýrii, v hlavním městě Akkonu.

Osmá křížová výprava

Roku 1270 se svatý Ludvík vypravil na pomoc syrským křižáckým městům, ale nechal se přesvědčit a přesměroval výpravu na Tunis, kde po dvou měsících zemřel.

- anglický princ a následník trůnu král Eduard dorazil do Tunisu pozdě. Po neúspěchu osmé křížové se proto vydal do Sýrie ohrožované mamlúckým sultánem Bajbarsem. Edvardovy síly byly slabé, ale měl v úmyslu sjednotit rytíře ve Svaté zemi a na Kypru a uzavřít dohodu s Mongoly, kteří v té době ohrožovali i muslimská území. Když přistál v Akkonu, zjistil, že situace křesťanů na Předním východě, kde mamlúcké vojsko ovládlo v letech 1265–1271 většinu území jeruzalémského království a antiochejského knížectví, je mnohem horší, než se v západní Evropě domnívali. Kyperští rytíři odmítli bojovat ve Svaté zemi, Benátčané začali s mamlúky obchodovat, a to se souhlasem akkonských baronů. Mongolský chán Abaga nabídl Eduardovi jen malé pomocné oddíly.

- když princ zjistil, jak marné je jeho úsilí, vrátil se roku 1272 do Anglie, kde na něj již čekala královská koruna. Předtím ovšem málem zahynul při pokusu o atentát.

Konec křižáckých států

Roku 1268 byla dobyta a zničena Mamlúky Antiochie. V roce 1271 se Bajbars zmocnil křižáckého hradu Krak des Chevaliers a od té doby postupně likvidoval poslední zbytky křižáckých držav. Roku 1289 byl dobyt a vypleněn Tripolis. 18. května 1291 padl po obléhání Akkon s posledními zbytky křižáckých držav. Křesťané, kterým se nepodařilo uniknout, byli vyvražděni. Přístavní města byla zbořena a nová centra byla později postavena dál od moře, aby nemohla sloužit jako základna pro další křesťanskou ofenzívu. Latinské državy přetrvaly pouze na Kypru.