3. Geograficke horizonty

- později se Palestina dostala pod správu nově vzniklého fátimovského chalifátu, jehož centrum bylo v Egyptě. První potíže nastaly roku 1009, kdy chalífa al-Hákim bin Amr Alláh nechal zničit chrám Božího hrobu a začal pronásledovat místní křesťany. Situace se ale postupně zlepšila a chrám byl z peněz byzantského císaře obnoven.

- skutečnou katastrofu - postupný úpadek byzantské moci v Malé Asii spojený s vzestupem seldžuckých Turků, který nastal v 60. letech 11. století. Po bitvě u Mantzikertu roku 1071 Seldžukové postupně obsadili Sýrii, Palestinu a téměř celou Malou Asii, kde roku 1080 založili svůj stát

- roku 1078 dobyli Jeruzalém, dosud ovládaný šíitskými Fátimovci. Po dobytí Jeruzaléma sunnitští Turci město vyplenili a arabskou posádku pobili. Přestože byla křesťanská církev rozdělena schismatem, zrodila se v Byzanci myšlenka na pomoc západních křesťanů. Stáli o ni především císařové, kteří s rozkolem nesouhlasili.

- 1092 zemřel mocný seldžucký sultán Malikšáh a dosud doutnající rozbroje mezi tureckými náčelníky se projevily v bojích o nástupnictví naplno – to posílilo byzantského císaře Alexia I. v myšlence získat nazpět území dobytá Seldžuky s pomocí námezdných vojsk ze západní Evropy, snažil zlepšit vztahy mezi východní a západní církví a roku 1090 zahájil jednání s papežem Urbanem II. o církevní unii. Ani papež, který byl nastolen teprve nedávno (1088) a nacházel se v důsledku boje o investituru s císaři ve velmi složitém postavení, neměl zájem spory s ortodoxní Byzancí prohlubovat.

- 1095 se Jeruzaléma znovu zmocnili Arabové, téhož roku papež Urban II. na synodě ve francouzském Clermontu projev a vyzval západní křesťany, aby pomohli svým východním souvěrcům sužovaným nevěřícími.

- v 11. století začal pod vlivem clunyjské reformy a zintenzívnění náboženského života růst zájem o svatá místa, především o Jeruzalém, Řím a Compostelu. Tento zájem vycházel mimo jiné z intenzivnějšího eschatologickým očekáváním konce světa a pocitu viny, že Boží hrob, pro křesťany místo Ježíšova vzkříšení, zůstává v rukou muslimů, kteří navíc poutníky ve Svaté zemi ohrožují. Postupně se prosadilo všeobecné přesvědčení, že ofenzivní boj za získání svatých míst a s tím související zajištění ochrany křesťanských poutníků je spravedlivý a měl by se stát povinností každého rytíře. Takové přesvědčení se opíralo i o princip spravedlivé války.

- přestože byla Urbanova výzva adresována šlechtě, přišla okamžitá reakce ze strany městské i venkovské chudiny. Pod dojmem vystoupení entuziastických kazatelů se shromáždily početné chudinské houfy a bez jakékoliv přípravy se vydaly na cestu do Svaté země. Nadšení pro svatou věc hrálo v jejich konání nepochybně významnou roli, důležité však byly také materiální, především demografické pohnutky, přání získat půdu a bohatství, zcela vyloučit nelze ani touhu po dobrodružství a slávě. To nejspíše nebylo ani tehdy, ale ani nikdy později jasně formulováno. Většina účastníků této výpravy byla rozprášena v létě 1096 Turky u Nikáie a odvlečena do otroctví.