C 01 - Vznik samostatného československého státu

V listopadu 1918 byla vyhlášena prozatímní ústava, rozšířením Národního výboru vzniklo Národní shromáždění (parlament), byla zvolena první vláda a president. Samostatné Československo se stalo realitou.

Pozoruhodné je, že Čs. vláda byla mezinárodně uznána, ačkoli stát, kterému měla vládnout ještě ani neexistoval. ČSR také dokázala zkombinovat obě koncepce vytvoření státu – jednak na základě historických hranic (České země), jednak na Wilsonově právu sebeurčení (Slovensko). Pro celý proces bylo potřeba určité stádium ve vývoji společnosti → musela být dostatečně vyspělá (národně i občansky), aby byla schopna vytvořit a udržet stát.

+ Mezinárodní uznání práva Čechů a Slováků na vlastní stát (v předchozím textu už to v podstatě je, ale jelikož je to vysloveně v podtitulu otázky, pro zájemce přidávám podrobnější přehled)

8.-10.4.1918 zasedal v Římě kongres představitelů neplnoprávných národů R-U. Zástupci československé, jihoslovanské, rumunské, italské a polské emigrace žádali pro své národy vlastní samostatné státy, nebo rozšíření těch již existujících o stejnonárodní menšiny žijící na území habsb. monarchie. Beneš ve Francii, Štefánik v Itálii a Masaryk v USA jednali s představiteli tamních vlád o oficiálním uznání tohoto požadavku.

Představitelé čs. zahr. odboje se snažili dokázat nemožnost udržení R-U a zároveň pokračovali v organizování čs. armády. Byli si vědomi, že pádnějším argumentem, než deklarace a diplomatické nóty, bude počet vojáků, které se jí podaří postavit na frontu.

Uznávání Národní rady a jejích požadavků samostatného čs. státu Dohodou bylo od počátku spojováno s ochotným příjímáním čs. armády jako spojenecké → první faktické uznání budoucího Československa také bylo dosaženo Štefánikem ve smlouvě s Itálií z 21.4.1918 o vytvoření čs. vojska v tomto státě. Národní rada jako „prvý základ budoucí čs. vlády“ je pak prvně označena v Benešem koncipovaném listě zahr. ministra Francie Pichona z 29.6.1918 (při předání praporu 1. čs. pluku ve Francii). Rovněž s odvoláním na zahr. armádu vyjádřil 29.5.1918 ministr zahr. USA Robert Lansing sympatie „národním tužbám Čecho-Slováků“ a prohlášení severoamerické vlády z 28.6. požadovalo osvobození slovanských národů z R-U. Nakonec i britská vláda přišla 9.8.191812 s Balfourovou deklarací (dle min. zahr. Británie). Uznala v ní čs. armádu za spojeneckou a Čs. národní radu za představitele budoucí čs. vlády. Byla do té doby politicky a mezinárodně právně nejdůslednějším uznáním práva Čechů a Slováků na vytvoření samostatného státu. 3.9. pak byla mezi britskou vládou a Čs. národní radou podepsána příslušná úmluva. Rovněž 3.9.1918 uznala radu vláda USA, 9.9. byla ČNR uznána Japonskem, 10.9. došlo k uzavření smlouvy mezi francouzskou vládou a radou, 3.10. pak následovalo uznání rady za de facto ze strany kabinetu italského.