C 01 - Vznik samostatného československého státu

31.10. Slováci projednávali návrh Ferd. Pantůčka (státoprávní expert z Nár. výboru čs.) o „uspořádání přechodných poměrů na Slovensku“ po vytvoření nového státu a jeho součástí bylo i ustanovení, že do 10 let se mají upravit státoprávní poměry slovenského obyvatelstva. Rozhodující bylo, že Národní rada neměla tak jako pražský Nár. výbor za sebou rozdmýchané národní hnutí, že neexistovaly župní národní rady, které by mohly převrat, kdyby přišel, roznést po zemi, že všechny telegrafní, poštovní a železniční spoje ovládali Maďaři, že úřady byly maďarské, že slovenskou inteligenci tvořily jen hrstky vlastenců, že neexistovaly jednotky, kterými by mohla Národní rada disponovat. Slovenský převrat musel být proveden především z Prahy.

V pražské Nár. výboru bylo již několik Slováků, hlavně však byla již 4.11. jmenována dočasná slovenská vláda v čele s Vavrem Šrobárem, která začala okamžitě formovat jednotku k obsazení Slovenska. Z příprav je jasné, že o poměrech na Slovensku panovala v Praze velká naivita. Malý počet vojáků předpokládal nadšené vítání a bleskové formování slovenských národních gard. Vláda, usazená těsně za hranicemi ve Skalici nebyla bez úspěchů, maďarská protiofensiva byla však mnohem silnější. Maďarské jednotky rychle vytlačily české zpátky za hranice. Dále kampaň maďarské vlády (hrabě Mihály Károly) okamžitě slíbila Slovákům autonomii a již 13.11. se obrátila na slovenskou Národní radu s příslušnými návrhy. Následujícího dne musela Šrobárova vláda zemi opustit, zanikla, a den potom byl Maďary obsazen i Martin, sídlo Národní rady.

Praha v reakci poslala do Budapešti Milana Hodžu. Ale až zásah E. Beneše v Paříži vymohl rozkaz maďarské vlády z 3.12. k vyklizení „hornouherských komitátů“. Od zeleného stolu v Paříži byla také 21.12.1918 narýsována prozatímní demarkační čára, jež měla budoucí Slovensko oddělovat od Maďarska, neboť nic podobného jako v Českých zemích, tj. historické hranice, nebylo po ruce. Tehdy, symbolicky vzato, končí slovenský převrat. Zbývalo ale ještě Slovensko obsadit.

7.12. byl Šrobár znovu jmenován ministrem. Byly vydány direktivy pro obsazení země, vojsko bylo nyní daleko silnější. 12.12. se vláda přesunula do Žiliny, 29.12. obsadili Košice. Všude vojáci naráželi na pasivní resistenci maď. úřednictva, které zemi zcela ovládalo. Na S došlo k nečekanému konfliktu s polskými jednotkami při obsazování Popradu a Kežmarku. Útok na Prešpurk (Bratislavu), jehož připojení k Československu bylo problematické, byl zahájen až 30.12., propojení na V jižní cestou bylo dosaženo až v pol. ledna 1919.

Zásobovací poměry na Slovensku, odříznutém od Maďarska, se vyvíjely katastrofálně. Na vesnicích začaly protižidovské pogromy, ve městech propukalo rabování a v bezpečnostních složkách vládl chaos. Když vláda 4.2.1919 vstoupila do Bratislavy „uvítala“ ji Maďary a maďarony (tj. hl. Slováky, kteří již vzali maď. kulturu za svou) organizovaná generální stávka, ke které se přidali i obchodníci a vůbec střední vrstvy; a šířila se i do dalších měst. Čs. vláda a Šrobár reagovali tvrdě. Na Slovensku byl vyhlášen „obranný stav“, a když 21.3. uchopili v Budapešti státní moc bolševici a vyhlásili Maďarskou sovětskou republiku, vláda uzavřela hranice s Maďarskem. 25.3. bylo vyhlášeno stanné právo a byli pozatýkány politicky nebezpečné elementy.