C 06 - Koncepce československé zahraniční politiky mezi válkami
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
- v ČSR se začaly objevovat hlasy (zem., průmyslníci) volající po změně zahraničněpolit.linie, Hrad se tedy vzrůstající izolaci státu a vyostřování vztahu s N snažil vykompenzovat sblížením se SSSR, někteří agrárníci zase žádali orientovat stát na Polsko
- ranou pro MD se stal marseillský atentát 9.10.1934, kdy padl za oběť nacion. chorv. teroristům jug. král Alexandr i fr. min. zahr. Louis Barthou. Za následného bělehradského režimu, spojeného s osobou prince-regenta Pavla a od r. 1935 min. předsedy M. Stojadinoviče, se Jug začala od MD odklánět k pol. neutrality a sbližování s N a IT.
Spojenectví se SSSR
- neblahá byla pro čsl z.p. i smrt Barthoua, představitele předního průkopníka tzv Východního paktu, který jako nouzové řešení uvítal i Beneš – jádrem bylo pro F i ČSR vytvořit protiváhu vůči něm. hrozbě spojenectvím se SSSR (ten se v pokrizovém období razantně vstoupit do svět.pol.; v r. 1934 členem SN)
- po Barthouovi nastoupil Pierr Laval – tomu se Východní pakt nezdál, svou pozornost raději obrátil na získání přátelství s IT
- F i ČSR ovšem znepokojila jednání N se SSSR o vzájemný pakt bez účasti F a ČSR, výstražným vykřičníkem byl také 16.3. 1935, kdy N vyhlásilo všeobecnou brannou povinnost
- 2.5.1935 podpis dohody o vzájemné pomoci mezi F(Laval) a SSSR(M.M.Litvinov), 16.5. obdobná smlouva mezi ČSR a SSSR – její odstavec 2, jehož zařazení prozíravě prosazoval Beneš, stanovil, že závazky vzájemné pomoci budou účinné jen „pokud bude oběti útoku poskytnuta pomoc ze strany F“ (uvedené omezení se tehdy zdálo výhodné pro všechny strany, v ČSR vládly obavy ze situace, kdy by zůstala sama ve spojenectví se SSSR a v podstatě stále „revoluční“ Rudá armáda vkročila na její území, na Francii ČSR přenesla zodpovědnost zda při přepadení SSSR mu půjdou na pomoc, dle sovět. dějin diplom. pak zbavovala fr. vládu možnosti, aby v případě něm. útoku na ČSR přesunula na SSSR celé břímě pomoci)
- Beneš následně absolvoval cestu do SSSR (pouze na Sověty pečlivě vybraná místa, raději...), všude ho slavnostně vítali, stavěli Potěmkinovy vesnice... Většina čsl veřejnosti byla smlouvou nadšena, znamenala zásadní posílení mezinár. postavení a bezpečnosti ČSR, opačného názoru byla čsl pravice, odmítala Benešovu zahr. politiku, přesto spíš jako hlas volající na poušti zněla slova zatrpklého stárnoucího K. Kramáře: „Slovanská zrada je dokonána... S kterým národem se to myslí p. ministr přátelit: s tím nešťastným lidem, který umírá hlady,kt. je mučen v Solovkách a v koncentračních táborech nebo který jako otroci faraonovi kopal průplav z Bílého moře do Baltického, či s „národem“, kt. žije v nádheře a přebytku v Kremlu...“ (nutno dodat, že Kramář měl v zásadě pravdu, jenže Beneš byl s ohledem na svěrací kazajku reality daleko více v právu. Pokud by do svého slovníku převzal Kramářova bojová hesla, nejen proti bolševikům, ale i proti Němcům, nemusela se ČSR dožít ani těch 20 let, co jí nakonec byly souzeny.)