Vypracovane-otazky-ke-zkousce

štěpy mezi jedinci různých druhů = xenogenní

–

A (aa) B (bb)

– – –

+ +

F1 (A x B)

ab

+

F2 (A x B)

aa + ab x ab aa –

ab + ab + (¾)n

ab + ab +

bb – bb +

 Reakce štěpu proti hostiteli (GVHR – graft versus host reaction):

• podmínky:

1. Hostitel toleruje štěp – a to:

   1. je-li hostitelem novorozence, který nemá plně vyvinutý imunitní systém

   2. hostitelem je dospělý jedinec, jehož imunitní systém je vyřazen z činnosti  např. po ozáření, patologický stav – imunodeficience, atd.

2. Štěp obsahuje lymfatické buňky schopné reakce, zejm. T-lymfocyty

   • v praxi. nejčastěji u transplantací kostní dřeně

1. existuje antigenní rozdíl mezi příjemcem a dárcem

   • jsou-li tyto podmínky splněny  štěp odpovídá na antigeny příjemce a rozvíjí se reakce, která hostitele vážně ohrožuje  vzniká celý komplex poškození: úbytek váhy, zvětšení jater, sleziny a lymfatických uzlin, anemie, poškození GIT a kůže  může vést až ke smrti

 Odhojení štěpu – rejekce:

• klíčovou roli mají T-lymfocyty  jsou schopné prostřednictvím svých receptorů rozpoznat alogenní molekuly HHK nebo minor H-antigeny spolu s molekulou HHK

• dozrávají TC-lymfocyty  destruují buňky štěpu přímým kontaktem

• při rejekci se uplatní i humorální aktivita  B-buňky jsou stimulovány jednak rozpustnými antigeny ze štěpu, jednak TH-buňkami, které kontaktovali antigen

• měřítkem transplantační rejekce je rychlost s jakou je poškození štěp odhojován  hyperakutní reakce se měří na hodiny, akutní na dny nebo týdny, chronická na měsíce nebo roky

 rychlost odhojování je závislá na genetické odlišnosti dárce a příjemce

 Transplantace u člověka:

• předpokladem úspěšné transplantace u člověka je co největší shoda v H-antigenech mezi dárcem a příjemcem  shoda ve všech antigenech (tedy i v minor H) není možná; výjimku tvoří homozygotní dvojčata

• v praxi  možné typizovat antigeny HLA, které představují velmi silnou transplantační bariéru  podle výsledků jsou vybíráni vhodní dárci a příjemci, aby shoda byla co největší

• každý jedinec má 2 haplotypy genů HLA (A, B, C, D) zděděné od svých rodičů  oba haplotypy jsou vyjádřeny, takže každá buňka nese na svém povrchu mateřské a otcovské antigeny

• vysoký počet známých alel HLA genů  miliony možných kombinací  není snadné najít optimálního dárce a příjemce  typizace antigenů HLA – provádí se několika způsoby:

  1. serologická typizace

- zdroj lidských protilátek =séra pacientů po opakovaných transfúzích krve, séra žen po opakovaných těhotenstvích a séra dobrovolníků, kteří se podrobili transplantaci kožního štěpu  jsou to polyklonální protilátky – tzn. že reagují nejen s buňkami dárce, ale i jiných osob

 některé epitopy jsou přítomné na molekulách HHK různých osob, jsou pro ně společné = tzv. „veřejné“(public) specifity