Ekologie stanovišť FZP

54 

pro  dobytek.  Je  to  tedy  biolog.  spolupráce;  je  třeba  usilovat  o  to,  aby  se  nenarušila,  např.  příliš 
vysokým přídavkem dusíkatých hnojiv – pak se trávy rychleji vyvíjejí a zadusí jetel. Rozvoj jetele 
se zajišťuje dávkami hnojiv fosforečných a draselných.  
    Nadměrný  přísun  minerál.  živin,  zejména  N,  vede  často  k nežádoucím  změnám  ve  vertikální 
struktuře  porostu,  k vzájemnému  stínění  listů,  žloutnutí  spodních  pater  ….Přirozená  fixace  N  se 
zastavuje,  nespotřebovaný  N  se  vyplavuje  do  podzemních  vod,  v píci  se  objevuje  zvýšený  obsah 
volných dusičnanů, takže takové hnojení je nejen neekonomické, ale dokonce škodlivé.  
 
Vodní provoz lučních ekosystémů      
    Od  litorál.  porostů  přes  mokřadní  a  mezofytní  až  po  stepní  společenstva  lze  sledovat  vlhkostní 
řadu od jednoho extrému k druhému. Tomu odpovídá celá řada lučních typů se specifickým vodním 
provozem. Pokud je limitujícím faktorem voda, vyvíjejí se suchobytná společenstva, adaptovaná ke 
značně  ekonomickému  vodnímu  provozu.  U  nás  jsou  to  většinou  jen  fragmentární  xerotermní 
porosty  v teplých  oblastech  ČSR.  Jejich  adaptace  k suchu  spočívá  většinou  v pasivních 
transpiračních zábranách, které však trvale snižují produkční efekt. Většina produkčně významných 
mezo  –  až  hygrofytních  travin.  společenstev  však  osídluje  stanoviště,  kde  voda  není  mezním 
faktorem.  Buď mají  dostatek vody srážkové, nebo se vyvíjejí v polohách s dodatkovým  přísunem 
vody  podzemní,  popř.  závlahové.  Vodní  provoz  je  zde  tak  intenzivní,  že  transpiračním  efektem 
převyšuje výpar z volné vodní hladiny. Např. psárková louka na již. Moravě vypařila 10,5 mm za 
den,  porost  Glyceria  maxima  8,4  mm,  zatímco  výpar  z volné  hladiny  měřený  souběžně  činil  5,4 
mm. 
    Dvouděložné rostliny, ač mají v porostu menší zastoupení, předčí transpirací trávy. Zřejmě je to 
podmíněno  i  značnými  zásobami  vody,  které  mají  některé  byliny  v podzemních  orgánech.  Např. 
virginální jedinci kolenec lékařský mají až 86 %, generativní jedinci kolem 47 % veškeré zásoby 
vody  uloženy  v oddéncích.  Trávy  naproti  tomu  mají  vod.  rezervoáry  v listových  pochvách  nebo 
v internodiích.  Smilka  tuhá  má  v průměru  56  %  své  zásoby  vody  v oblasti  pochev,  Deschampsia 
caespitosa 55 %.  
    Denní transpirace luk v optimálních podmínkách kolísá kolem 8 mm, což je zhruba 2  – 3x více 
než transpirace obilovin. V podmínkách ČMV se pohybovala max. transpirace do 5,2 mm za den. 
Na  Karelském  poloostrově  bylo  v lučních  porostech  naměřeno  6,0  –  6,3  mm,  což  představuje 
v průběhu  vegetační  sezóny  odčerpání  31  –  82  %  dopadlých  srážek.  Tato  vysoká  transpirační 
aktivita lučních porostů by měla být více využívána pro biolog. odvodnění i při kalkulaci spotřeby 
vody lučními porosty v melioračních projektech.  
 
V souvislosti  se  změnami  hospodaření  následkem  převodů  pozemkového  vlastnictví  se  dají 
předpokládat  změny  v zastoupení  polí,  sadů,  úhorů,  luk,  pastvin  a  lesů.  Díky  tlaku  zemědělské 
nadprodukce  v Evropě  stoupne  úloha  biologicky  racionálního  managementu  nově  zatravněných 
ploch (částečně dále využívaných, částečně držených v „produkční pohotovosti“). Z tohoto pohledu 
je  důležité  vyznat  se  ve  spektru  ekolog.  typů  travinných  porostů,  které  jsou  variabilní  nejen  ve 
výnosu,  ale  také  v mimoprodukčních  funkcích  (udržení  biodiverzity,  ochrana  půdy  proti  erozi, 
asanační a estetické funkce v krajině).