Ekologie stanovišť FZP

-1 na téže louce je-li posekána 20x. U tomky vonné se snižuje hmota kořenů na 1/5, je-li sekána 

8x za rok. Pro louku běžně kosenou nebo spásanou se uvádí biomasa kořenů 7,5 – 12 t.ha-1; roční 
produktivita  kořenů  je  asi  5,5  t.ha-1/rok.    Při  kosení  se  porost  ochudí  o  značnou  část  asimilační 
plochy,  a  proto  jeho  regenerace  závisí  jednak  na  výšce  ponechané  části  porostu,  jednak  na  době, 
kdy  byl  pokosem  a  na  četnosti  sečí.  Louky  se  mají  sklízet  v tzv.  senokosné  zralosti,  tj.  v době 
začínajícího  květu  trav.  Kosení  dřívější,  v době  metání,  kdy  bývají  ještě  nízké  rezervy  asimilátů 
v kořenech,  vede  k oslabení  rostlin,  sníženému  odnožování  a  poklesu  produkce  i  v  2.  seči. 
Podporuje se vývoj především nízkých druhů, které jsou kosením málo zasaženy a mají zachovánu 
větší  část  listoví  pohotově  k fotosyntéze.  Pozdější  kosení,  po  vymetání,  sice  umožňuje  vytvoření 
dostatečných podzemních rezerv, ale méně stimuluje odnožování a snižuje se i kvalita píce. Rovněž 
přitom dokončí svůj generativní cyklus mnohé nežádoucí jednoleté rostliny, které se takto v porostu 
udržují.     
    Počet  sečí  a  interval  mezi  nimi  jsou  rovněž  významným  faktorem.  Četné  seče  snižují  tvorbu  a 
ukládání  rezerv  do  kořenů,  vyvolávají  ústup  vzrůstajících  druhů  a  podporují  podíl  vikvovitých, 
které jsou světlomilné. Jako odolnější a stabilnější se při vícenásobných sečích osvědčily přirozené, 
druhově  pestré  porosty.  Umělé  jednoduché  porosty  četná  kosení  nesnášejí.  3  seče  např.  vedly 
k zastoupení  96  %  trav  a  4  %  vikvovitých  v porostu,  19  sečí  k  63  %  trav  a  37  %  vikvovitých. 
Celoroční produkce píce činila v 1. případě 12,8 t, kdežto u 2. jen 6,4 t.ha-1.  Jestliže se kosí směs 
lipnice  Poa  pratensis  a  jetele  Trifolium  repens,  získá  se  při  kosení  opakovaném  každý  týden 
fytocenóza  obsahující  80  %  jetele,  při  kosení  každé  4  týdny  50  %  jetele,  při  kosení  každých  12 
týdnů 1 % jetele. Důležitý je rovněž termín poslední seče. Po ní si musí totiž porosty ještě vytvořit 
dostatek  rezerv  pro  přezimování,  a  tak  je  toto  období  přímým  předpokladem  k obnově  porostů  a 
výši úrody pro příští rok. Výška žací lišty určuje, kolik asimilační plochy a regeneračních orgánů 
zůstane pohotově, kolik rezerv si porost uchová. Spodní část rostlin, báze stébel i listů obsahují totiž 
–  podobně  jako  kořeny  –  nejvíce  rezervních  látek,  které  jsou  potřebné  k regeneraci.  Druhy 
s hustými  přízemními  odnožemi,  růžicemi  a  šlahouny,  jsou  méně  zranitelné,  než  vysoké  trávy. 
Všechny  luční  porosty  se  však  zregenerují,  i  když  jsou  nevhodně  nízko  pokoseny,  pokud  mají 
dostatečný čas na dorůstání. Pokud však jsou porosty zbaveny zcela své nadzemní pokrývky (např. 
při pokus. odběrech), trvá úplná restituce výchozího stavu i několik let.  
    Zanedbání sklizně a následné hromadění stařiny je rovněž nepříznivé pro tvorbu výnosu. Porost 
tak  vytváří  méně  asimilačních  a  více  generativních  orgánů,  mění  se  druhové  složení,  často  se 
rozmáhají  mechy,  zpomaluje  se  koloběh  vody.  Dochází  pak  často  k zamokření,  špatnému 
provzdušnění a celkové degradaci louky. Zvyšování výnosů degradovaných porostů cestou hnojení 
vede  však  mnohdy  jen  k úspěchu  kvantitativnímu,  ale  ne  kvalitativnímu.  Účinnější  je  v takových 
případech obnova porostu. Jen pro zajímavost: v našich krajích roste na vlhké, dusíkem bohaté půdě 
jílek  Lolium  perene,  srha  Dactylis  glomerata,  kostřava  Festuca  pratensis  a  bojínek  Phleum 
pratense; to jsou hlavní součásti potravy dobytka spolu s jetelem, který váže N přímo ze vzduchu. 
Část N fixovaného jetelem se dostává k trávám, které se jím obohacují, lépe raší a jsou výživnější