pedagogika celá

•vyšší výskyt minorit a integrovaných žáků

•formulační neobratnost a první učitelské „nehody“

•celková odlišnost školních skutečností od představ

Syndrom vyhoření (burn-out)

•poprvé rozpoznáván a identifikován v průběhu 80. let 20. století

▫původně u alkoholiků, později převzat i do jiných oblastí (drogové závislosti, předcházel pojmu workoholismus)

•poprvé pojem použil psycholog H. J. Freudenberger ve své knize „Burnout: The Cost of High Achievement“

definice = vyhasnutí motivace a stimulujících podnětů v situaci, kde péče o jedince a neuspokojivý vztah jsou příčinou, že práce nepřináší očekávané výsledky

•spojován se stavem psychického i fyzického vyčerpání následujícího po vyčerpávajícím a dlouhotrvajícím stresu

•jako první bylo popisováno vyhoření u personálu„alternativních“ léčebných zařízení (např. „Free Clinics“)

•brzy se ukázalo, že to postihuje i dobře placený personál ve vyšších pozicích, u lékařů, psychiatrů, zdravotních sester, učitelů i sociálních pracovníků

•bývá označován jako „fenomén prvních let v zaměstnání“ = po vysokých očekáváních, entuziasmu nastává zklamání, frustrace, bezmoc a rezignace!

Projevy vyhoření

•plíživé psychické vyčerpání způsobené dlouhodobým působením stresujících podnětů

▫důsledky se dostavují postupně

•počáteční nadšení pro práci, uspokojení z prvních úspěchů, nadšení ze seberealizace v povolání se postupně vytrácí

•střet s realitou (odlišná od představ, se kterými jedinec do práce nastoupil)

•změna profesionálního chování (vytrácí se zájem o klienta, pacienta či uživatele služby, jejich problémy a stesky začínají být na obtíž, jsou odbývány ironickými poznámkami)

•objevuje se podrážděnost, střídaná se skleslostí, dostavuje se ztráta sebedůvěry a pocit vnitřní prázdnoty

Jaké cesty vedou k vyhoření - ztráta ideálů, workoholismus, teror příležitostí, neschopnost říci „NE“, osobní vysoké nároky, příliš mnoho cílů, dávání příliš velké emocionální podpory

Vývoj syndromu vyhoření

•na počátku nadšení idealismus a nereálné očekávání

práce se stává pro jedince nejdůležitější součástí života, neefektivně vydává vlastní energii, dobrovolně se přepracovává;

•stádium stagnace

jedinec slevuje ze svých očekávání, vnímá více reálné podmínky pro svou práci, pomalu se zaměřuje na uspokojování vlastních potřeb v podobě platu, volného času apod.

•stádium frustrace

jedinec začíná pochybovat o smyslu své práce, o tom, jestli má vůbec význam pomáhat někomu; objevují se první výraznější fyzické a psychické potíže, problémy ve vztazích;

•apatie

jedinec je trvale frustrován, neschopen změnit situaci podle svých očekávání; pracuje jen tak, jak je to nezbytně nutné, vyhýbá se novým úkolům;