VÝVOJOVÁ_PSYCHOLOGIE

1. tendence k identifikaci souvisí s potřebou malého dítěte neztratit vazbu s citově významnou osobou

2. ztotožněním s obdivovanou osobou, která má z jeho hlediska vysokou prestiž, se dítě určitým způsobem podílí na její významnosti

• identifikační fáze následuje po uvolnění ze symbiotické vazby

• specifickou podobou je obranná identifikace s osobou, které se dítě bojí

Role otce, sourozenců a vrstevníků

• vztah s otcem se mlže stát alternativním zdrojem jistoty a bezpečí, ale i zdrojem stimulace

• a) možnost diferencovat rozličné varianty vztahu a profitovat z jejich rozdílnosti

• b) možnost získat větší pocit jistoty a bezpečí na základě vícečetné citové vazby

• otcové slouží synům jako model mužského chování

• chce, aby se mu Synci nejvíce podobal a aby splnil jeho ambice

• fáze vzájemné identifikace otce a syna

• matky i otcové se dovedou ke svým dětem chovat stejně kompetentně, ale otcové tak mnohem méně často činí¨

• příčinou je sociální norma, která určuje, aby se dítětem v raném věku zabývala matka

• otcové více stimulují kognitivní vývoj dětí a rozvoj jejich nezávislosti

• matky více stimulují verbalizaci (klidné hry, knížky)

• v tomto věku je významný i vliv sourozenců – mohou sloužit jako alternativní zdroj sociální stimulace

• starší batolata se ke svým mladším sourozencům-kojencům chovají obdobně jako jejich rodiče

• vztah k vrstevníkům bývá zpočátku diferencovaný

• na počátku batolecího věku bývají vrstevníci akceptováni stejným způsobem jako hračky či jiné bjekty

• Seifert a Hoffnung zdůrazňují význam kontaktů s vrstevníky jako další alternativní zkušeností, která usnadňuje emancipaci

1. Předškolní věk

   • předškolní období trvá od 3 přibližně do 6 let

   • přijatelná úroveň komunikace, na druhé straně je myšlení stále prelogické a egocentrické, vázané na subjektivní dojem a aktuální situační kontext

Vývoj poznávacích procesů v předškolním věku

• typický způsob uvažování je názorné, intuitivní (Piaget) – málo flexibilní, nepřesné, prelogické

1. egocentrismus – příklad – dítě si zakrývá rukama oči, když chce, aby jej druzí neviděli

2. fenomenismus – důraz na určitou, zjevnou podobu světa, event. na takovou představu; odmítá např. sdělení, že velryba není ryba; přetrvávající vazba na přítomnost – prezentismus; když něco nějak vypadá, tak to podle jejich názoru také takové musí být – někdo se převlékne za čerta, budou si myslet, že se v něj proměnil – v 5 letech už konkrétního člověka i poznají

3. magičnost – fantazie

4. absolutismus – předsvědčení, že každé poznání musí mít definitivní a jednoznačnou platnost; dětská potřeba jistoty

   • dítě již dříve pochopilo trvalost existence objektů vnějšího světa, ale dosud si neuvědomuje, že jde o trvalost jejich podstatných znaků

   • proměna vnějších znaků vlastní bytosti je často chápána jako proměna identity; dítě se jinak cítí i odlišně chová např. v nějakém převlečení

   • příčinou odmítání nového odlišného oblečení, změny účesu apod. může být strach ze ztráty identity

   • předškolní dítě má sice vytvořen nějaký pojem trvalosti jednoho objektu v čase a prostoru, ale nemá vytvořen pojem trvalosti množiny předmětů

   • charakteristická neschopnost systematické aktivní explorace - neschopnost syntézy a analýzy

   • názorné myšlení mlže mít charakter manipulace se symboly ve vědomí; je to typ myšlení, který vychází z bezprostředního vztahu mezi vjemem a představou, případně jiným symbolem; protože je vázané na vlastní zkušenost subjektu, zůstává stále ještě do značné míry omezené

   • ulpívá na jednom pohledu subjektu (př.“Máš bratra?“dítě: „Ano, mám“tazatel:“Má tvůj bratr také bratra?“ Dítě: „Ne, nemá.“)

   • ulpívá na jednom stavu, event. jedné vlastnosti objektu (chlapec plakal, že táta ostříhal ovce, protože už to nejsou ovečky)

   • příčiny a následky mohou být občas zpřeházené, jednotlivé nezávislé události mohou být kauzálně spojovány, přestože mezi nimi není vůbec žádný vztah – způsob uvažování zvaný transdukce (Piaget)

   • dítě interpretuje realitu tak, aby pro ně byla srozumitelná a přijatelná

   • tento přístup se u předškoláků projevuje i formou nepravých lží, tzv. konfabulací, kdy dítě kombinuje reálné vzpomínky s fantazijními představami (ovlivněnými jak nezralostí, tak aktuálními potřebami a citovým laděním)

   • v předškolním věku lze jen velmi těžko oddělit ve vyprávění dítěte vzpomínky od fantazijní produkce

   • fantazie má v tomto období harmonizující význam – je nezbytná pro citovou a rozumovou rovnováhu

   • asimilace – pro dítě je zřejmě nejsnazší vyrovnat se s tlakem reality, s nedostatky vlastního myšlení i zkušenosti pomocí fantazie, která má relaxační, emocionálně příznivý účinek

   • dětská fantazie se projevuje i animismem, event. antropomorfismem, a arteficialismem

   • dítě světu lépe rozumí, když mu přičítá vlastnosti živých bytostí, popřípadě dokonce lidské (sluníčko jde po obloze); arteficialistický pohled vysvětluje vnější svět jednoduše: někdo jej udělal (hvězdy a měsíc někdo dal na oblohu)

   • typickým znakem myšlení předškolních dětí je jeho útržkovitost, nekoordinovanost a nepropojenost, chybí mu komplexní přístup

   • děti sice už dovedou správně vyřešit mnohé úkoly dílčího charakteru, avšak nedovedou od svých úvah zahrnout více aspektů, znalostí či různorodé pohledy; jejich uvažování je zúžené, zaměřené jen na jednu oblast

   • učení je efektivnější, když dospělý postaví problém tak, aby byl pro dítě řešitelný, byť s určitou pomocí

   • zóna proximálního vývoje (Vygotsky) – všechny kognitivní funkce se v vývoji objevují na dvou úrovních: