Průvodce psychologií osobnosti a sociální psychologií 2

Každý člověk má pro určitý typ činnosti jinou úroveň motivace, kdy je schopen podávat svůj nejlepší výkon. Mluvíme o optimální úrovni motivace, protože jedinec podává nejlepší – optimální výkon.

Ve spánku je za normálních okolností, úroveň aktivace minimální, jedinec uspokojuje svojí potřebu odpočinku není motivován k vnější aktivitě. Po probuzení začíná postupně pociťovat svoje potřeby, je motivován k jejich uspokojování, aktivace zvyšuje až na nejlepší úroveň pro uvažovaný výkon. Pokud zůstává naše motivace přiměřená, optimální, jsme schopni podávat nejlepší výkon, snažíme se a jde nám to dobře. Pokud se ale motivace dále zvyšuje, např. pociťujeme sociální tlak, abychom rychleji a lépe pracovali, narůstá vnitřní napětí, protože již nejsme schopni podávat lepší výkon. S narůstajícím napětím začneme dělat více chyb, nejsme již schopni koncentrovat dostatečně pozornost, dochází k desintegraci psychických a později i fyzických výkonů. Třeba při důležitém setkání “máme tak velkou trému”, že nejsme schopni logicky uvažovat a souvisle mluvit, zakopneme, padají nám předměty z rukou atd., takže podáme výkon mnohem horší, než když nám o nic nejde.

Vztah aktivační úrovně a efektivnosti výkonu ukazuje následující schéma:

Psychické výkony jsou citlivější a dříve se zhoršuje jejich úroveň při překročení optimální motivační úrovně, ale i fyzické výkony se mohou zhoršit při jejím překročení /ve vrcholovém sportu hraje psychika hráčů velkou roli, nebo obyčejní lidé v situacích krajního ohrožení-někdo “ztuhne hrůzou, podlomí se mu kolena”/. Je nutné si uvědomit, že optimální motivační úroveň je proměnlivá, závislá nejen motivaci samotné, ale i na osobnosti jedince, zvláště na temperamentu, charakteru a jeho schopnostech v oblasti daného výkonu.

Někdy končí motivační proces dosažením cíle a poklesem motivačního napětí, což prožíváme jako uspokojení, radost, nebo si oddechneme a pociťujeme úlevu, pokud se nám podařilo vyhnout se averzivnímu podnětu. Často je ale naše úsilí o dosažení cíle zmařeno vnějšími nebo i vnitřní překážkami, dojde ke frustraci. V průběhu života si jedinec osvojuje způsoby, jak překovávat překážky, jak se vyrovnávat s odkladem splnění svých cílů a jak se rozhodovat při konfliktech cílů. Tyto způsoby se stávají pro jedince výrazným osobnostním znakem a do určité míry se podílejí na jeho úspěšnosti či neúspěšnosti v jeho vyrovnávání se s nároky života.

Pojem frustrace má /Balcar,1983/ v psychologii dvojí význam, označuje buď vnější situaci, v níž člověku něco brání dosáhnout cíle nebo jí můžeme chápat, jako vnitřní stav a prožívání této vnější situace.

Základním druhem frustrace je nedostatek předmětu k uspokojení motivace v dostupném prostředí, někdy se užívá pro tuto situaci i pojem deprivace /citová deprivace u opuštěných a zanedbávaných dětí, smyslová deprivace – třeba zraková u dětí od narození slepých, nebo v experimentálních situacích, jídlo v oblastech hladovějících zemí Afriky nebo máme chuť na třešně, je prosinec a zrovna nejsou nikde blízko zralé - cíl není v mém dosahu./.