Průvodce psychologií osobnosti a sociální psychologií 2

• snadnost či nesnadnost s jakou se reakce objeví, “práh” vzrušivosti /rozčílí se hned?/

• trvání reakce po skončení podnětu /uklidní se hned, trápí se týden, 2 roky?/

Složitější dynamicky se vzájemně ovlivňující vztahy temperamentu jako složky která nejen určuje styl chování a prožívání, tedy obecné způsoby reakcí, ale i naopak ovlivňuje množství stimulace z okolí, se snaží /Nakonečný, 1995/ zachytit novější transakční modely temperamentu. Vychází z předpokladů, že každé osobě je příjemná /je pro ni “optimální”/ jiná úroveň stimulace. Někdo je zvyklý žít uprostřed velkoměsta a bude se cítit na rušné ulici příjemně, na pokoji v koleji si bude pouštět ke čtení hlasitou hudbu, zatímco jiný člověk zvyklý žít v klidné vesnici se ve stejně hlučném prostředí nebude cítit dobře, bude motivován “rámus” vypínat. Každý z nich má jinou optimální úroveň stimulace, při které se cítí dobře a podává nejlepší pracovní výkony a té se podle svého obecného temperamentového typu bude snažit dosáhnout.

Rozdíl stimulace skutečné a optimální vyvolává motivaci k redukci tohoto rozdílu.

Tato obecná tendence lidí k udržování rovnováhy se svým prostředím, k udržování optimální aktivace, která je ale velmi individuální se zkoumala v nejrůznějších přirozených i umělých podmínkách. Pokud úroveň stimulace je co nejlepší, optimální, jedinci se cítí dobře a podávají efektivní výkony, obtíže nastávají jak při nízké stimulaci tak při příliš vysoké úrovni stimulace. Zkuste jet na kole velmi pomalu a přitom udržet rovnováhu i směr, asi budete mít obtíže. Při přetížení nadměrnou stimulací /několik telefonů zvoní současně, spolupracovníci se spolu hlasitě dohadují a jedinec potřebuje rychle dokončit grantovou zprávu/, bude mít tendenci snížit nadměrnou stimulaci na optimální –podle svého temperamentu, okřikne ostatní nebo odejde s psaním do vedlejší místnosti.

Temperament se tak přímo podílí na formování povahových rysů osobnosti, neboť regulace stimulace a aktivace vyžaduje určité způsoby chování, které /když se osvědčí/, se mohou upevnit jako trvalejší tendence. Lze rozeznávat aktivní a pasivní regulaci aktivace, aktivní regulací se rozumí regulace na úrovni chování. Pasivní regulací je snižování vlastní aktivity jedince až k jednoduchým návykovým formám chování. V situacích nedostatečné stimulace /např. senzorická deprivace/ se často uplatňuje vlastní aktivita jako zdroj doplňkové stimulace /stereotypní pohupování, mačkání očí u slepých dětí, v krajních experimentálních situacích i halucinace/.

Vracíme se k souvislosti fyzického a psychického, o kterém tak dobře věděli staří Řekové. Stále více se ozřejmuje, že nejen že náš zdravotní stav ovlivňuje naši psychiku (všichni jsme zažili, že když se necítíme fyzicky dobře, jsme málo výkonní, špatně nám to myslí a máme mrzutou náladu) - ale platí to i naopak. Naše psychika mocně ovlivňuje zdravotní stav, může přímo zapříčinit některé nemoci nebo mít výrazný vliv na jejich průběh. Rozšiřuje se počet nemocí, které označujeme jako psychosomatické. Jsou to takové nemoci, kde cítíme strádání, bolest v těle, nebo dochází ke skutečným změnám ve funkcích až poškození jednotlivých orgánů .