Psychologie - starší varianta 2010

Sociální interakce má kromě jiných 2 důležité aspekty:

1. sociální percepce – jako vnímám jiné lidi

2. sociální exprese - jak působím na lidi

Schéma percepčních dějů:

Vnímání druhých osob má 3 části:

1. expektační – očekávání určitého chování

2. afektivní – vliv emocí

3. atributivní tendence přisuzovat vnitřní a vnější (osobnostní) charakteristiky.

Přesnost percepce jiných lidí je ovlivněna:

1. povaha interpersonálních vztahů mezi posuzovatelem a posuzovaným

2. schopnosti jedince posuzovat jiné

3. celkovou charakteristikou osobnosti posuzovatele

4. povahou a množstvím informací

5. pořadím ve kterém byli tyto informace získány

6. postatou přisuzovaného atributu

Percepce – proces výběrového přijímání a interpretace informací z vnitřního a zvláště vnějšího světa jedince. Percepce tedy není jen „viděním, ale též „hodnocením“.

Každý člověk podléhá vlivu sociální percepce. Vnímání je závislé na sociálních faktorech, na očekávání, zkušenosti a na afektivitě percipujícího.

Mezi člověkem a vnímaným objektem existuje sociogenní filtr.

Sociální percepce způsobuje, že tatáž osoba, vlastnost nebo věc bývá vnímána jako něco prvořadého – tedy jako figura, kdežto jiným člověkem je vnímána jako něco nepodstatného – pozadí. Sociální percepce je tedy jev výběrový, subjektivní a problematický.

Apercepce – označujeme tak percepční děje, které jsou ovlivněny předchozí zkušeností (ať už záměrně, vědomě či samovolně)

Mezi apercepční děje patří i atribuce – v níž předchozí zkušenosti také hrají významnou roli.

Atribuce – sklon přisuzovat lidskému chování jednoznačnou příčinu

- snaha člověka po poznání a porozumění chování druhých osob, projevuje se kromě jiného i hledáním příčin- atribuce příčin

- je to jakási „laická psychologie“, jak se lidé vzájemně poznávají, jak interpretují své chování;

Základní atribuční chyby (sklony):

• tendence přeceňovat vliv vnitřních faktorů a podceňovat vliv vnějších faktorů, považovat je za náhodné (Lidé mají sklon vysvětlovat úspěchy a neúspěchy své i jiných lidí různým způsobem. Např. pokud jde o nesympatického člověka, mají tendenci přičítat vinu za nežádoucí chování jemu samotnému, pokud by se nějak problematicky jevil sympatický člověk, měli by tendenci považovat tuto událost za důsledek vnějších vlivů či mimořádné situace)

• efekt falešného konsenzu – jedinec podléhá pocitu, že jeho chování odpovídá tomu, „co by udělal v jeho situaci každý“

• egocentrický sklon – připisování si zásadního podílu za výsledek činnosti či aktivit prováděných společně s jinými lidmi

Autoatribuce – lidé si vysvětlují příčiny svých úspěchů a neúspěchů

Projevuje se často tendencí chápat vlastní úspěchy jako důkaz svých kompetencí, ale neúspěchy přičítat spíše situačním příčinám. Takový přístup má obranný charakter, umožňuje nám udržet si pozitivní sebehodnocení.