Psychologie - starší varianta 2010
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
Náročné životní situace
- tento pojem zahrnuje frustrující, stresové a konfliktní situace. Mohou nastat v nejrůznějších oblastech života – v rodině, ve škole, zaměstnání, volném čase, partnerských a přátelských vztazích, v účasti jedince na veřejném životě, v oblasti životního prostředí apod.
Různé způsoby vyrovnání se ze zátěží – obranné reakce, vycházejí ze dvou základních, fylogeneticky starých mechanismů, kterými jsou útok a únik. Jejich cílem je udržení, resp. znovuzískání psychické pohody a rovnováhy.
ÚTOK
- je aktivní variantou, která vyjadřuje tendenci s ohrožující situací bojovat.
Agrese může být zaměřena přímo na předpokládaný zdroj ohrožení, může se zaměřit na náhradní objekt, nebo může být obrácena i vůči sobě (sebeobviňování, sebevražedné tendence).
Agresivní chování rodičů k dětem (kruté trestání) vyvolává agresi u dětí – ty ji však neprojevují vůči dospělým, ale vůči jiným dětem – jde o „přemístěnou agresi“.
Pozitivní, socializovaná varianta agrese je asertivita – tj. schopnost sebeprosazení, realizace vlastních plánů v rámci platných norem.
ÚNIK
- opačná varianta, vyjadřuje tendenci utéci ze situace, která se zdá neřešitelná (může jít o faktický útěk, přenesení odpovědnosti za řešení na jiného člověka, rezignace na uspokojení, popírání existence problému,…)
Obranné reakce (způsoby vyrovnávání se zátěžovými situacemi) mohou být: vědomé či neuvědomované.
COPING
- obranná reakce, která je uvědomovaná
- je vědomou volbou určité strategie
Smyslem copingu je zlepšení celkové bilance, ať už k němu dojde v důsledku změny situace nebo změny postoje k zátěžové situaci. Rozlišujeme tedy dva přístupy:
1. Coping zaměřený na řešení problému
Tato strategie vyplývá z představy, že problém je možné řešit a že je jedinec schopen takového cíle dosáhnout.
2. Coping zaměřený na udržení přijatelné subjektivní pohody
Tato strategie vychází z představy, že problém není možné řešit, a proto je nutné k němu přistupovat jinak - změnit postoj, např. smířit se s ním (např. ztrátu něčeho osobně významného nelze změnit, je třeba se s ní naučit žít) Vzdání se toho, co je nedosažitelné vede k vyrovnání, protože teprve pak lze hledat jiné uspokojení či smysl života.
Obranné reakce, které nejsou plně uvědomované:
Popření – člověk se bráním tím, že přijímá jen takové informace, které pro něho nejsou ohrožující, resp. nepříjemné (např. popírá svou chorobu, nechce o ní mluvit, ani na ni myslet, chová se stále stejně, jako-by byl zdravý)
Potlačení – vytěsnění nezvládnutelných prožitků z vědomí mimo sféru aktuálního vědomí (např. traumatizující zážitky oběti nějakého násilí)
Únik do fantazie – pomáhá nahradit nesnesitelné zážitky jinými, jež jsou uspokojující, přestože nejsou reálné.
Projekce – tendence „promítat“ zejména vlastní osobnost do chování jiných lidí – (např. člověk, který je zvyklý intrikovat, pomlouvat a manipulovat, vnímá tytéž tendence v chování jiných lidí)
Racionalizace – člověk si „rozumově“, „logicky“ zdůvodní frustrační situaci. Zmaření možnosti dosáhnout cíle je tak nakonec vnímáno jako snesitelné, nebo dokonce i výhodné (formy racionalizace: 1)„kyselé hrozny“- člověk snižuje hodnotu cíle, o který marně usiloval – podobně jako liška ve známé bajce řekla o hroznech, které byly příliš vysoko: „Nestojím o ně, jsou příliš kyselé.“ 2)„sladký citron“- člověk je nespokojen se svou životní situací, ale utěšuje se, že druzí jsou na tom ještě hůř)
Sublimace – tendence nahradit nedostupný způsob uspokojení v jiný, který je dostupný a přijatelný (např. neuspokojená sexuální potřeba se uvolňuje pomocí jiné aktivity např. umělecké)
Identifikace – posílení vlastní hodnoty ztotožněním s někým, koho lze obdivovat. Člověk si za těchto okolností připisuje žádoucí vlastnosti a úspěchy obdivované osoby nebo skupiny. Může to být ztotožnění s nereálnou osobou (hrdina z knížky), s reálnou významnou osobou (např. dítě se vychloubá svým otcem – jeho povoláním autem apod.), či se skupinou (může jej vést k asociální činnosti - hnutí skinheads.) Podstatou identifikace je „společné sdílení“, „společné zvládání“ zátěže.
Regrese – „útěk do minulosti“ – u dítěte se náhle projeví vzorce chování, které byly příznačné pro jeho dřívější vývojová období (např. žák středního školního věku se začne při komunikaci s učitelem vyjadřovat mazlivě, protože toto chování bylo v dětství odměňováno)
Transgrese – „útěk dopředu“, osobnost se chová jako zralejší než je
Rezignace – obvykle bývá reakcí na dlouhodobou zátěžovou situaci, kdy se jedinec něčeho předem vzdává, protože to považuje za nedosažitelné. Vyjadřuje bezmocnost, pasivitu, apatii. Její obranný efekt spočívá v tom, že když jedinec nic neočekává, nemůže být zklamán.
Substituce – frustrovaná potřeba je uspokojovaná nepřímo prostřednictvím nějaké nahrazující činnosti. (Např. dospívající, který není sociálně akceptován svou rodinou ani spolužáky ve třídě, hledá náhradní uspokojení v problematické partě, kde se může konečně uplatnit.) Častá je také symbolická substituce, kdy k náhradnímu uspokojení slouží hromadění věcí či peněz.
Somatizace – psychické napětí bývá převedeno do somatické oblasti (např. různá kožní onemocnění, vysoký krevní tlak, žaludeční vředy,…)