Psychologie - starší varianta 2010

do stádia situačního – jsou orientováni na svět kolem, ne na své nitro (já – není středem)

- stadium akční - prepuberta, povrchní sebepoznávání na pozadí „my“

- tak jak je hodnotí skupina, tak oni hodnotí sebe

- sebepojetí – sebehodnocení:

- hlavní složka jáství, důležitý pojem ve výchově

- jak se chci jevit druhým, jakým chci působit dojmem

- tříšť nestabilních a odporujících názorů o sobě (tvrdí o sobě, že se ničeho nebojí, ale před

usnutím u něj někdo musí sedět)

- něco tvrdí, něco jiného dělá

- stává se postupně realističtější (z pilota → mechanik)

- vzory – berličky – rodiče už v 15-ti letech nejsou vzorem

- sebevědomí:

- podstatně ovlivňuje rodina → sebeúcta, optimismus

- rodina nemá dítě příliš chválit ani příliš shazovat – realisticky hodnotit

- zrcadlové teorie – dítě je hodně závislé na tom, co si o něm rodiče říkají

- teorie modelu – dítě se ztotožňuje se sebedůvěrou otce či matky, nezajímá ho hodnocení

- jak pěstovat sebedůvěru?

- nedělat za ně věci, co mohou zvládnout samy, získat optimální přístup k realitě, ke světu

- ve škole – prospěch je výrazem schopností a píle – to si dítě musí uvědomit; nadprůměrné

děti mají se spolužáky problémy

- volný čas - kamarádi – děti nemají vlastní kritéria, hodnotí se podle vydobytého postavení

ve skupině (přezdívky)

- vzdorovitost vede často k samostatnosti, urážlivost - v hrdost (Sobota)

Počátky sebepojetí tvoří na počátku dětství ještě tříšť nestabilních („jsem malá hospodyňka“) a odporujících si názorů o sobě („nebojsa“ neusne sám, „velká“ se mazlí aj.), které se v dalším vývoji stávají realističtější (pilot mechanikem). Vzory si děti vybírají postupně stále vzdálenější od rodiny (rodiče v 7 letech jen 30 %, v 10 letech 9 %, v 15letech 0 %). Vliv sexuální role na hochy (odvaha, nepláče, pere se) a dívky (usměvavá ochota, citlivost, křehkost, vzhled).

(Čačka)

Sebepojetí (Jaký se mi líbí být) je více či méně propracované a ucelené imaginativní „jádro subjektivity“, je to představa (egoidentita, egokoncepce) „Jak chci působit na jiné“, která se ve své nejvyspělejší podobě stává relativně stabilním východiskem osobité orientace i projevů osobnosti.

V egoidentitě mohou převládat hlediska:

1) „sociální identity“ („fasádové Já“, socializovaná identifikace se společensky žádoucími

vzory), nebo spíše

2) „osobní identity“ („introspektivní Já“ formované subjektem v rámci vnitřní racionálně-

emocionální součinnosti).

Sebepojetí může zůstat i fixováno na některé méně vyspělé úrovni, optimálně však probíhá vývoj sebepojetí od difúzní totožnosti (bez jednotného sebepojetí) přes stadium „předurčenosti“ (nesamostatné přebírání hledisek sebeřízení), krizi identity (hledání a tápání, které akceleruje proces samostatného sebeurčení), až po úroveň zralé totožnosti, přecházejí přímo do odpovědného uplatňování přijatých hledisek.