Psychologie - starší varianta 2010

(Čačka)

Morální usuzování

- jednání a chování určitého člověka se posuzuje jako morální či nemorální podle vztahu k jednotlivcům, skupinám a společnosti, ale také ke zvířatům (týrání zvířat), přírodě, životnímu prostředí (narušování životního prostředí), i k věcem, které slouží druhým lidem a společnosti (vandalismus, krádeže)

charakter – vyjadřuje soubor psychických vlastností, které jsou důležité z hlediska morálního či společenského (kladný či záporný vztah k lidem, svědomitost, odpovědnost, pracovitost, vytrvalost, sebeovládání atd.) Utváří se výchovou a dalšími společenskými podmínkami.

svědomí – vnitřní subsystém morální sebekontroly a autoregulace. Podle tradičních náboženských názorů „vnitřní hlas“.

Podle nových výzkumů můžeme rozlišit 5 vývojově odlišných forem morálního charakteru s odlišnými formami svědomí.

Charakter:

• amorální – jedinec jedná, jako by žádné svědomí neměl

• účelově zaměřený – jedinec se chová morálně tehdy, když je to pro něj užitečné, zejména když to přináší odměnu

• konformní – jedinec se řídí zásadou „co by řekli lidé“, a proto se zachová v některých případech morálně, přestože má příležitost k jinému postupu, ale obává se možnosti odhalení

• s iracionálním svědomím (=klasické superego popsané Freudem), jedinec se řídí abstraktními, nepřizpůsobivými principy a je spjato se silnými pocity viny a hříšnosti

• racionálně – altruistický – jedinec má rozvinutější, přizpůsobivější svědomí – je to systém vnitřních zásad, které však mohou vstupovat do vnitřního dialogu s protichůdnými názory a hodnoceními, dokáže modifikovat zákon či pravidlo podle podmínek tak, aby rozhodoval vyšší humanistický princip. Tato forma se však vyskytuje jen v menším počtu případů.

Vývoj morálního usuzování

Výzkum morálního vývoje byl značně ovlivněn J.Piagetem, který zdůraznil příbuznost vývoje intelektového a morálního. Dle něj má zvláště velký význam, když dítě dosáhne schopnosti decentrace, tj. dokáže se podívat na skutečnost z jiného než vlastního hlediska. Začíná si tak uvědomovat, že lidé mohou mít různé názory, dokáže se dívat na svět očima někoho jiného. Schopnosti decentrace dítě dosahuje mezi 6. a 8. rokem.

Heteronomní morálka – v období předškolního věku a při vstupu do školy. Je určována příkazy a zákazy dospělých (rodičů, později učitelů), kteří určují co je správné a co je špatné. Jednání, které autority schvalují je dítětem hodnoceno jako „dobré“, pokud je jimi zakazováno, dítě je hodnotí jako „špatné“.

Autonomní morálka – kolem 8 let se dítě dostává na tuto úroveň. Dítě uznává určité jednání za správné či nesprávné samo o sobě, bez ohledu na příkaz či názor autority dospělého. Dítě má však stanoveny zásady, jenž platí stejně pro všechny a za všech okolností. Až ve věku 11, 12 let začíná přihlížet k motivům jednání – bere ohled na situaci, na vnější podmínky i vnitřní pohnutky.