Psychologie - starší varianta 2010

Sebehodnocení – vědomé prožívání vlastní sociální pozice

Sebehodnocení se pohybuje od nepřiměřeného sebevědomí až k pocitům méněcennosti.

Špatný prospěch, nezájem o učení a kázeňské problémy v mnoha případech závisí na žákově nízkém sebepojetí a sebehodnocení. Když mladiství nemá sebedůvěru, nevěří ve svou kompetentnost a neosvojil si aktivní techniky zvládání překážek, nevytyčuje si náročnější cíle nebo si nevytyčuje vůbec žádné, žije ze dne na den, nejvýše se snaží zabavit – snadno se tak připojí ke skupině, která vyhledává vzrušení v delikventním chování, v alkoholismu apod.

Sebepojetí a sebehodnocení a také vytyčování cílů a úsilí o jejich dosažení závisí na:

• úspěších a nezdarech v činnosti

• názorech a hodnocení druhých lidí

• psychofyziologickém stavu, zdraví a nemoci

• vnějších podmínkách

• sociálních vlivech

• aktivnosti a pasivnosti osobnosti

Jsou však také podmínky které působí ve směru opačném (snižují sebepojetí a sebehodnocení, ztěžují vytyčování cílů a zdolávání překážek na cestě k nim). Je to:

• psychická deprivace v dětství

• chladný až záporný emoční vztah rodičů k dítěti

• nedostatek příležitostí k činnostem, k hrám, učení a vzdělávání, zájmovým činnostem

• absence společných činností realizovaných v příznivém emočním klimatu

• ironizování dítěte, posměch při nezdarech, nedůvěra k možnostem dítěte

• neadekvátní požadavky na dítě, buď příliš vysoké (perfekcionismus dospělých, přehlížení možností dítěte v příslušném období jeho vývoje) nebo naopak absence požadavků

• biologické podmínky a sociální reakce na ně (děti a mladiství mají komplex méněcennosti např. z obezity, menší výšky apod.) = posměch vrstevníků, někdy i dospělých

Druhy sebehodnocení:

1. jednorozměrnost x vícerozměrnost

2. celkové x dílčí

3. chronické x aktuální

Dílčí sebehodnocení jsou vztahována jen k určitým předmětovým okruhům a některým jejich stránkám jako např. sebehodnocení profesní, studijní, mocenské, ekonomické, estetické aj. tato osobní sebehodnocení jsou často proměnlivá, avšak dynamika jejich kolísání zpravidla nemění relativně ustálený celkový postoj k sobě.

Celková sebeúcta tvoří subjektivně zobecněný přístup každého jedince k sobě samému. Vyjadřuje tedy „jak se kdo považuje za schopného, významného, úspěšného či váženého“, je to tedy vždy pouze osobní hodnotící soud.

Úroveň sebevědomí:

1. nízké – sebepodceňování, negativní obraz sebe sama

2. nadměrné – menší sebekritičnost

3. přiměřené – znakem vyspělé osobnosti

Sebehodnocení může buď stenizovat, nebo naopak až ochromovat. Zakomplexovaný člověk nevyužívá své skutečné možnosti. („Se sebedůvěrou jedince, zanikají i jeho schopností.“) Existuje sebehodnocení dílčí (profesní, studijní, mocenské, ekonomické, estetické aj.) a celkové (obecná hodnota, jakou si jedinec přisuzuje).